KAVKAZŠTÍ ZAJATCI – Rakeťáci naší doby

VŠAK

Napsal uživatel Bára

Pátek, 07 Říjen 2011 20:20

… tak tohle vyprávění nejspíš bude dlíný jak pizděc, což je pro většinu nezúčastněných pěkně na kokot, jenže tahle alpindovča by dala na celou pověsť!!

PÁRT VAN

„nanánanánánána. byl sem rakeťák, rakeťák, príma rakeťák... znal sem každou dýzu, byl sem tvrdej, ale fér, teď si rány lížu, a jsem stár...“ s hymnou kavkazské polární výpravy nejspíš přišla lbc-jbc sekce. ať už to byl kdo chtěl, s písní na rtech se husté vlnky vrstevnic kořily jedna bázeň. a to nejen na elbrus, ale i do stanu (inogdá, gdyš se trefilo a byl postaven), nebo na stupínky fešných tureckých hajzlíků.

z původního plánu jet na kavkaz v červnu, na „lepší mixy“, nakonec sešlo, hvězdář zazevloval i srpnový odjezd (přestože byl jedním z hlavních iniciátorů už od loňského podzimu), mery byla zdravotně indisponovaná, a tak se do malých ruských himalájí nakonec ze všaku vypravil jen špicál, jiřík a já. sestava byla posílena ústecko-horským vůdcem leninem, spřátelenou libereckou sleklajnparaglajdovou sekcí (vejvis-stenly-víček), trutnovským chodcem drobasem a jabloneckými mongoly (krejčus-gula) bez pogranpropusku, kteří si byli jistí, že ty ruský kucí pograničníci už nějak podplatějí! nepodplatili! ale nepředbíhejme!

ÚDOLÍ ADYL SU A RUSKY KRUTÁ PRAVDA

letiště šeremetějevo, 31.7. odpolko, v nohách mám po měsíční bajkalské rybožranici, vytřásání špíčků v místních uazíkách a neabsolvovaných soběslibovaných ranních džogingů dva výstupy na pik ljubvi 2122 m a jeden na svatý nos do asi 1300 metrů... no nic moc... ale netruchlím, zapíjím báltikou semjórkou za osm pětek, vyzvedávám palubní talóny a čekám na lenina se špicálem – zbytek už válí šunky (a vodku v puse) v minvodách na vokzále a za úkol mají nakoupit jídlo pro deset horokrků na 2 neděle. sem z toho trochu nervéz, a tak se jim v jedné esemesce snažím vyjmenovat vsjo, čto nádo, limonádo... všecky hlavní produkty, ale bezmnožstevně. a hlavně nezapomeňte hajzlpapír!!! (jako bych tušila, jak nedostatkovým zbožím bude!)

s klukama se potkáváme asi v půl deváté večer, vymotaní z letištního ruchu maršrutkářů... ten náš, telefonicky objednaný, už poctivě čekal... s „jurijem spičálem“ (tak je evidovaný na pogranpropusku) se blížíme k hromadě rozvalených těl, kterou budíme pronikavým písknutím a slovy: hej, tak jedem, jedem. seznamujeme se s těma, co neznáme, čili s dobrou polovinou, balíme krabice, v magazínčiku vezmeme paltarálitrové píváky na 4hodinovou jízdu nočníma zákrutama kolem říčky baksan a jdeme ty všecky krámy (plus některé méně mobilní členy výpravy) nakýblovat do mašíny. cestou nabíráme benzín do vařiče, platíme zálohu za cestu (já sice jediná mluvim plynně rusky, ale hlavní slovo tu má chlap, takže přestože řidič ode mě chce plnou cenu a tváří se vražedně, když ji hned nedostane, na spičála se při předání poloviční částky ještě snad usměje. a hlavně: ani slůvko necekne!). kluci zatím vyčarujou z rukávu šest obrdílků dvoukilové čokošky (která by i baštíkovi byla schopná zpět vyšroubovat patku). uhryzáváme, zapíjíme, baltáme. a jedeme dál.

do pogranzóny k závoře dorážíme asi v jedenáct a dumáme, co se dvěma černými jablonecpasažéry – jestli je zapřít, zastavět bagáží, sníst, dopsat ručkou na bumážku anebo vygumovat z reality. jestli máme před řidičem dělat, že cestou jsme dva vyhodili z okýnka! žezme je zapomněli na benzínce. nakonec na to ale nemáme koule (já teda rozhodně ne!) a přiznáváme jako jiskry jasné, že v autě jsou někteří bez propusku. ukazujeme totiž pasy a pograničnik je kontroluje s bumágou, na které závisí celá naše lezecká dovča. a už je problém.. krejčus a gula s náma nemůžou jet do kempu a musej se utábořit dole ve vesnici elbrus. vyřízení propusku pro innostránce trvá kolem 50 dní, takže šance získat ho je minimální... ale já sem ti to, vejvis, psala do mailu několikrát!

máváme, opouštíme hochy zlaté (nasraté) a prorážíme závoru. do tmy a do boru. kemp je posetý nocí a my najdeme první plácek, kde vyložíme všecky věci.. chystám se jít spát, když tu za mnou přijde místní řidič aslan, že s ním mám jet dolů k závoře, kde už křepčí místní pacanoborec v mercedesu, se špičatejma vylejskanejma botínkama a chce jbc propašovat za námi. pod podmínkou, že se nikam z kempu nesmějí hnout. naslibuje jim hory doly v podobě propusku do tří dní. s krejčusem to nahoře zapijeme hutným stakanem a jdeme zazevlit do spálniků.

ráno (adefacto celej půlden) je ve znamení několikahodinového balení (jak později zjistím, jsme v této činnosti čím dál lepší a jen těžko překonatelní – vyvrcholí to asi za týden celodenním balením na kursanstkije nočóvky v bezengách, kam ten den ani nedojdeme), zařizování registrací u majitele kempu kurmana, který slibuje, že během tří dnů, co budeme na zelené gostínici, registrace určo určistě budou!! borec z medáku si zatím svoji noční velkorysost nevelkoryse rozmyslel a tváří se, jako by nikdy nic neslíbil. jo, rebjáta, eto rossíja, myslím si v duchu, ale nahlas rači mlčim – krejčus je nasratej a je jasný, že jak von, tak i gula pošupajděj pěkně dolů do kempu, kde měli skončit už večer. další dramatickou postavou je víček, který ztratil taštičku s doklady, mobílníkem, veškerýma děňgama, deníčkem a možná i červenou tužkou. zbyl mu jen pas. jdeme ji hledat až k závoře, prozváníme, ale marně. je jasné, že musela zůstat v maršrutce, a tak volám vodítěli ibrahimovi a vysvětluju mu situaci. tváří se, že nikdy nic. víček se tváří, že ví. že ví, že taštička zůstala tam. když volám potřetí, nabízím finanční odměnu, řidič stále mlží (tvrdí, že v autě nic nezůstalo). a možná že vážně neví. kdoví. my ale víme, že musíme nahoru... na tři čtyři dny, podle počasí, sil a nálady.

v rámci megasupernejvícrychlýho balení, zmatků a zařizování je vejvis sekce tak duchapřítomná, že stačí naplánovat, kam všude pudem. džantugan určitě, jako aklimoška, pak možná něco kolem, gumači, uvidíme, pak zpátky dolů a do druhýho údolí šelda, na ušbu a na pik ščurovského no a pak ještě rychle elbrus (na ten chceme všici krom šp./len.), tak to už do těch bezeneg asi ani nestihnem, no nevadí! den jako vymalovanej, hory jak na tapetě. jdeme vzhůru, je nám teplo a těžko, těšíme se, jak dolů budou bágly lehčí, aspoň o to snědený jídlo.

po čtyřech hoďkách jsme na zelené gostínici, otevírá se před námi scenérie netknuté přírody přiměřeně zaneřáděné odpadky a kravími lejny. a taky tu poskakujou dva panáčci ve vojenském, s kalašnikovy cez plečo (kavkazskij plennik. makanin... výkřiky do rusistické tmy) plus kolem se rozčiluje jeden panáček, vyhazuje ručičkama a pořád někam volá mobílnikem... abych to nenatahovala... je tu grupa byznysměnov iz moskvy a taky dva gídové z krasnodaru, kteří šli někam, kam neměli... i když včera se ptali, možno-li tudá idtí, a to jim pograničníci otvětili: ně znájem, dneska už to celý bylo ně vozmožno! což bylo pěkně na kokot, protože jsme do téhle situace dorazili my. a opistolovaná rebjáta hnedle: kto u vas stáršij? no, takže jsem si šla vyslechnout, kam všude nemůžem! a nemohli jsme počti nikudá!!! a rozhodně ne tam, kam jsme chtěli. vod sedla gumači napravo nelzjá, nalevo možno! a nezkoušejte to nijak vočúrat, bo my vás vidíme a bude štráf, tjurmá, problemy.

vzpomeneme na jablone.cz.evly a řikáme si: jo, kucí ušatý, udělali ste dobře. i když vy to ještě nevíte! ale až se to dozvíte, to se pomějete. pak vymyslíme náhradní plán na zítřek, s tím, že poslezávtra pošupajdíme dolů a posmotríme. ale nejspíš to tu totálně zabalíme! protože vedle v údolí šelda je to némlich to samý.

ráno dostaneme od čílících se rusů, kteří už stejně jedou domoj, tunotašky jídla, a to takovýho, který by nás nikdy nenapadlo si s sebou do hor vzít (nóbl klobásky sojovka ve skle vasabi žlutá čočka baklažán aj.). třídící četa (já/šp.) postupně nabere jen to nejnutnější (nóbl klobásky sojovka ve skle vasabi žlutá čočka baklažán plus kilo sucharů litr salka lepjóšky a taky všemi oblíbenou pohanku), což pečlivě sková do palátek a konečně můžeme vyrazit! jiřík-stenly-vejvis si jdou vyběhnout ledovou stěnku na trapěžník (později se dozvíme, že na tudlentu „bezvýznamnou věršinu“ teda jako ale vůůůůbec nikdo nechodí), já-drobas-víček-špicál-lenin jdeme směr via tau, ale vylezem jen na jakýs předžandarm. jenže aklimoška a 3800 se taky počítaj. večír si vychutnáme první grozu s kroupama – my v aklimatizační palátce, kluci při slanění a sestupu do tábora na poljaně.

druhej den ráno si fotím modelkovskej elbrus, na kterej už závtra nespíš půjdem, scházíme dolů. svůj první pád (nazvěme ho nominativem)... dva kotouly po hlavě ze sesuté morény brzdím jakýmsi zázrakem rukama. dole opět precizně, megamrtěrychle balíme, a v mezidobě ještě vydatně snídáme-svačíme-obědváme. odcházíme. rjugzaki sou překvapivě těžší než byly sem, cestou se otáčíme za džantuganem, věšíme se na dělo u silnice, zkoušíme vystřelit na měsíc a za chvilku už jsme v alplágru. mrtěstudená řeka, teplej těrek a vařicí sprcha, čebureky, silný větěrok, idylka. ideální dovča. natáhneme lajnu (kdo by mohl pochybovat, že lbc sekce pojede na kavkaz bez ní?), hned se tam seběhnou místní (kabardino?)balkarčata, co trávěj v lágru kaníkuly. jsou jako sarančata po hladovce, jsou nevybití z fotbalu, ale některým to docela jde. vybírat 10 rublů za jeden nástup, tak jsme v balíku!

a do toho všeho nás sprdne ukrajinský palátkový soused za bordel, který jsme po sobě nechali (JBC! WTF?? šli jste poslední!!!), a mezi řečí bezvýznamně pronese, že slyšel, že se našla nějaká taštička s doklady. víčkova očka se rozsvítí jak dvě různocvětné ozdoby na jóločce, jen zatáhnout za ouška, zapálit a rozprskne se štěstím. volám řidiči a skutečně. má ji! večír tedy chladíme soudek staráče, co kluci vezli vlakem, a zveme ukrajgósty. u nich gitára, což je super, družíme se drug s drugem a pijeme (sud je pryč asi za 15 minut, přičemž naši hosté mají v průměru tak po jednom hrníčku), jenže česká žízeň se na fónu ruských molových melodií a discorakeťáka nezapře! nanánanánáná.... a je rozhodnuto. závtra šp./ len. nach bezengi, zbytek na elbrus. a pak šup za něma! želátělno to stihnout za 4 dny, do neděle. ať tam máme ještě aspoň týden (a pojezdoví pasažéři možná mnohem víc.)

NÁBĚH NA ELBRUS

další den ráno pobíhám jako cvičená vopička, co spadla z morény a lajny cuzámen. registrace nejsou hotové, majitel nikde a prý tu ani dnes nebude. komplikace, co má další komplikaci (brazíííl). účetní v alplágru sice je přítomná, ale nic neví. naštěstí je tam taky můj oblíbenec – řidič aslan, kterej je ochotnej a všecko nám obvolá. domluví. zařídí. při představě výkysu na tomhle místě, byť jen o hodinu navíc, se snažíme v rámci tradičně megavelkého balení udělat vsjo proto, abychom už dneska vyrazili na elbrus. zatím je pěkně, ale počo se může každou chvílí zkazit.

když nesu účetní peníze za kemp, tváří se, že měnu éčka nikdy neviděla – ptá se mě, co to je za děngi a jestli to mám přesně. mohla bych ji hezky polsky oszukać, ale jsem (po)čestná čéška. dám jí celou sumu a šmíruju v kanclu, protože děvuška, co před dvěma dny kopčila pasy, potratila mou červencovou irkutskou registraci, kterou s největší prawdopodobností budu potřebovat při odletu (laxní přístup mých spoluletců, kteří nemají ani migrační kartičku, beru laxně až do předčasu odletu, ale o tom ještě bude řeč). konečně se vymrcasíme, šp./len. pokračujou s naším ibrahímem až do nálčiku a odtud po svých do bezeneg, my vysedneme ve vesnici elbrus, kde nabereme jbc zevly a odsud už údolím iryk nach vvěrch. vezeme se s něma asi tři kilásky dolů, v maršrutce popíjíme teplej těrek, špicál posměváček šútí, jak se na elbrusu všichni poblejem, ale my máme veselou náladu. konečně někam jdeme. máme nějakej cíl. navíc jsme rozhodlí jít úplně po svých, tzn. na východní vrchol, kde se jednak vyhneme kanátce, co by nám vyvezla žópky a bágly až asi do třech a půl, ale taky nezaplatíme těm zlodějům ni kopějki, páč na západní věršině, na tý dálnici pro turisty, prej vybírají litr rublů s čelověka (tu samou sumu, co si vodítěl beze slova strčil do karmánu jako nálezné za víčkovu taštičku). a na východě něe. u pogranzávory se musíme zase všici „odhlásit“, du dát tomu panáčkovi za vokýnkem pasy, ten se zeptá, otkuda my, odvéčkuje si nás a mezi řečí prohodí, esli sem vážně čéška a kde jsem se tak naučila rusky a ať zase přijedu. klidně i bez čechů! a hodí na mě chlíplé balkarské očko. v duchu mu ho propíchnu fakáčem, ale usměju se naň, pasíbo, vsego dobrogo a jedeme dál...

jak se dole hnedle dozvíme, polovina jbc sekce zatím stačila pourážet polovinu českého osazenstva kempu a navíc chce zmizet bez placení (neb tu ještě necháváme záložní stan). snažím se situaci jazykově-společensky zachránit, ale vyběhnou na mě oba majitelé, prej kdo sem, křičej na mě, že teda takovouhle češku ještě nezažili. se urazim a ať si jbc žehlí, jak umí. dožehlí, vypresuje a už konečně mizíme, jsme v 1800 metrech a za dva dny bychom chtěli být v 5, 6 km... húúrej endap ší rajzís, nanánánáná, príma rakeťááák, cestou ještě berem chleby v magazínčiku plus moroženoje a jiný dobrotky, stenly běží s pochodní pro benzín a my se zakecáváme se 4 čechama, co jdou právě dolů, nakupujou vodečku a těší se na akci disco elbrus (ta nás čeká o pár dní později). jsou tři odpolko a my víme, že chceme dojít co nejdál. stoupání je dosti rusky kruté a nezvyklé, a i když máme batohy odlehčené jen nezbytnýma věcma, matrošem a jídlem, ouplně lehce se nejde. po pěti časech docházíme asi o litr metrů výš... na loučku, kde stavíme stany... drobas s jiříkem se najedí a v rámci aklimatizace chtějí spát co nejvejš, želátělno v pěrevalu 3800 m. takže s batarejkama na lebkách vyrazej do tmy. my pijeme herbátku, do níž házím čerstvý čebrec, čili mateřídoušku. všechny sekce si nejdřív myslej, že je chci otrávit, ale nakonec to rozdejchaj a chutná jim to. laškujeme, a když bude nejhůř, sníme psy (což se líbí snad všem vyjma tučňáka víčka).

ráno zase jako vymalovaný, balíme až překvapivě rychle, asi za hoďku a půl postupně opouštíme sousedy španěláky, kteří, jak se později ukáže, mají na výstup na elbrus snad 5týdenní dovču, nebo jsou to zodpovědní rozvážní západní alpinisté... to my ale ne, a tak pádíme hore haj, abychom došli tak do 4 400 metrů a tam se rozhodli, co a jak dál. nánánáááá, rakeťáááák... pizděc, tahle melodie už mě totálně mr..... dádá dáááá.. prííímáááá tvrrdéééj rakeťáááák... kdybych aspoň znaláá pořáááádně slováááá!!! pod sedlem je šílenej bahenní marast ( v něm se několikrát vyráchám cestou zpět), v pěrevalu dáme sváču, vzbudíme drobase s jiříkem, který nasadí svůj elegantní discoúchylmodel (šedá kukla-přiléhavé termotriko plus ještě víc sexy elasťáky...) nabízíme mu, že když v tomhle vyrazí do nějaké hospy u nás, celej večer mu budeme platit drinky.) a propo drinků... v sedle si schováváme dva vrcholové kozlíky (ještě z česka!), o půl litru míň v batohu se hodí. jbc sekce je mírně nervés, pospíchá, abychom to měli co nejdřív z krku, nemá moc jídla, a tak nepohrdne zupkami a brkašemi, které tu dobří lidé zanechali a hladové myši ještě neprokousaly. elbrus vocaď pocaď vypadá jako sjezdovka v pasekách nad jizerou a my ji tipujeme na výlet obtížnosti milešovka nebo kokořín, jen vo trooošililinku vejš.

u ledniku váháme, jestli se navázat-nevázat, ale ani ting ťong si nedáme, vzpomeneme na slova čechů, že tady ten jeden jejich pořád někam padal, nasadíme kóšky, prdneme na karáble věrjóvku a jdeme na hodinovej přechod mezi bílem země a žlutem nebe. moc nechápeme, kam ten typoň mohl padat, ale neřešíme. je to jedno. z pevniny se kouří a občas padne nějakej kámen (elbrus je vyhaslá sopka, ale pořád jede jako papiňák, což je nejen vidět, ale vejš i cejtit.) stenly krvácí z nosu, já dostávám od ukrajinců, výměnou za cigára nalezený na ikutským aeroportu, výtečný kisel, a jdeme dál. po kamenech, pískobahnu a suti. jenže se zatahuje na horší časy a tak dlouho se ve 4 litrech rozhodujeme, jestli pokračovat vejš nebo ne, že ani skoro nestihnem postavit palátky. kolem pjati časóv totiž příde naše stará známá grozá s kroupama velikosti rybích voček v polífce ucha. vodhodíme železo pod skálu, uvaříme v předsíňce a ze stanového trojhlelníku se dohadujeme, v kolik závtra půjdeme. zvítězí kompromis – vstát v jednu a jít... až to pude!

ránoc je jasná. nakydalo sice pár čísel, ale nemrzne, což je supr. vaříme teplej tang a voblíkáme hadry, který postupně stejně budeme svlíkat. vyrážíme v půl třetí. chvilku deme po suti, ale pak přesedláme na led. větší legie, chtěla jsem napsat galeje, už jsem dlouho nezažila. 4 hodiny sněhem a ledem nahoru. do toho mi trochu plave noha v mačkách, přední část tančí, a tak se stenlym zastavíme a na vydupaném sněhovém výmrdku přenastavujeme. se stoupající vejškou stoupá frekvence odskoků za kameny. náběhy na náser nabírají konkrétní podoby (já se du vyzáchodit dvakrát! jenom?), ale naštěstí to ale není problém, páč jdeme nenavázaní. problémem je snad jen neustálá tahanice-disputace o hajzlpapír. (dole ve stanu je několik rolí!) přestávám cejtit veškerý prsty (noha-ruka-klasika), vopírám se vo cepín, jako ostatní traversově zákrutuju a začíná mi docházet dech. vychází slunce, předvoj slibuje, že až vyjde úplně, dáme pauzu na sváču, vejvis odskakuje za kámen, což mě nutí jít dál (to byl MŮJ kámen!) a tak dál bruslím s tupejma hrotama po ledu a mám toho pokrk. jsme ve výšce blanku a já nevidím žádnej sens plahočit se nahoru. galeje. napikaču. galeje! sněhovej gulag. asi o dvě stě vejškovejch vejš děláme konečně pauzu. konečně si vybírám svůj hajzlkámen, je mi regál, že je megablízko, uleví se mi fyzicky, ne však duševně – nahoru nám zbejvá přes 6 čent, což je pořád ještě skoro polovina nastoupaná od rána. následujících 50 vejškovejch, který jdeme asi hodinu, je snad nejhorších na celém výstupu. kluci přede mnou padaj jako kostky domina a s výkřiky: já na to mrdám, já na to seru! polehávaj a nejdou dál. já mám tempo tak deset kroků a pak to dvě minuty vydejchávám. plus náraz lebky do cepínu a hodit malej mikrospánek. a tak pořád dokola!

v 5 300 schováváme jedno lano (oddílový) za kámen a trousíme se jak alzheimer dál. o kousek vejš zůstávaj drobas s jiříkem (a sračkou). a že prej na to mrdaj! já jdu dál, podívat se jen za támhleten kopeček, a kdyby to tam ještě nebylo vidět, mrdám na to taky! stopudovo! jenže vono to tam vidět je. nevím, jak vyřídit klukům, ať jdou taky, že už tam skoro jsme. zachráněj mě ukrajinci, co sestupujou, po kterých jim posílám vzkaz. v tu chvíli mi ale nedojde, že kluci neuměj rusky. da, něvážno. jejich boj. (drobas nás nakonec z vlastní vůle dojde, jiřík to prdí dolů.) závěrečná rovinka od skalek, kde necháváme rjugzaky, je jako utrpení knížete šternenhocha, kterej se přežral syrovejch vajec. ale jsme nahoře!! je asi deset hodin, v nohách máme 1600 vejškovejch, pozorujeme dálnici, která vede na západní, byť o pár metrů vyšší vrchol (ideu, která padla ještě dole, u mapy, vyběhnout si přes sedlo na něj, tu snad nikdo ani nevysloví, nemluvě o tom, že si taky někteří nahoru chtěli táhnout stan a v sedle přespat), fotíme sebe, na fóně krasavice ušby v oparu, potkáváme rusa sašu ze soče, kterýmu nabídneme dílek čokošky (té obyč.malé), ločka z kozlíčka a on nám za to dá pytlík salka. a tvrdí, že se potkáme v bezengách. good change, rebjáta!

moc se nezdržujem, hlava třeští jak v těžký kocovině, vzhůru na sestup! zatím se nikdo nepoblil, ale co není, může být! zatímco kluci jedou velkou část po žópě a ještě se u toho fotěj a natáčej, já opatrně nakračuju na patky, sklepávám bakule a sestupuju mnohem pomalejc. leč nácvik brždění mě stejně nemine, chvíli před dalším pádem do kavkazsbírky (na tom ledu, pod těma skalkama), co mě sral už ráno, a to byl ještě zmrzlej) si stačím vyhrnout rukávy, abych si pěkně sedřela lokty, zaseknu tupcepoš do ledu a částečně brzdim. když mi to ujede podruhý (po genitivu a dativu), mám chuť jít na suť, jenže přetraverzovat zdá se nemožným a všici už sou dole. PIZDĚC! visím na cepínu, nasraná, megaunavená, hlavobolavá, bezradná! v tu chvíli si vzpomenu, že jsme si nahoře nezazpívali slibovaného rakeťáka a nasrání jenom stoupá. za skalkou se zjeví drobas (nojo, šel poslední, hurá) a společnejma silama traverznem (von jde jednoduše pode mnou a chytá, kdyby to jelo) asi těch 30 metrů ke kamenům.

do toho vejvis křičí: mááátééé tóó láánóó? sedá na prdel a jede dolů.. v tu chvíli nechápu, jaký lano a proč mi radši nepomůže, dojde mi to až o nějakých 300 metrů níž. jsme ve 4 800 a 500 vejškovejch nad náma jsme zapomněli lano. respektive, nejsme si jistí, jestli ho jiřík vzal taky dolů. nastane dlouhá debata plus ošetřování mýho krvavýho lokte a víčkova rozedranýho prstu. všichni toho máme megamrtědost a nikomu se nahoru nechce! mraky se zatahujou a my pořád nevíme. nechat nenechat? jít tam teď nebo zejtra? dylen jak debil. nakonec tak vejvis s krejčusem vyběhnou, a jak později přiznaj, tenhle druhej výstup, přestože s únavou napikaču, byl o hodně lehčí. vona ta aklimatizace asi přece jen bude mít něco do sebe!

dobruslíme k palátkám, cestou potkáme naše oblíbený španěláky, trochu se vopalujem, pozorujem paraglajdistu v tumáně a sbírá se zase na pěknej chcanec, to je jasný. ale do tý doby už sou kluci s lanem dole, jiříkovi je teda sracoblbě (a ještě další čtyři dny bude), ordinuju mu smectu a uhlí, plus bonusovej cucavej halls jako placebo. vaříme a asi v pět to totálně zalomíme. a spali a spali, až do rána raníčka dalšího, kdy víme, že jako laňky ladné těžkooděné seběhneme dolů do alplágru, kde už nás snad čeká disco elbrus, a pak taky konečně nějaký to lezení v bezengách. krom teda jbc sekce, která se už konečně musí smířit s pravdivě krutou náplní naší slovní provokace. že teda žádný vakace v pogranzóně, ale defekace před ní. ale vo tom někdy příště!

TO BE CONTINUED...

nanánánánánánánááááá... to sem měl říct já, rakeťák...

www.youtube.com/watch?v=FS7lijCiWKs

DISCO ELBRUS

ráno po výstupu na elbrus je rozbolavělé, leč slunečné. tělo hlásí, že jsme včera možná trochu někam šlapali... vstáváme v osm, po 15tihodinovém spánku (doma bych z takového vyvalování nejspíš umřela vyčerpáním, tady si ho maximálně vychutnávám). jiřík nám ukazuje místo, kam šel v noci srát (potok) a ať tam teda jako moc nenabíráme vodu. (ale co, večer si v ní už krejčus umyl nohy-hlavu-další orgány, čajna zupka s příchutí šamponu nás tedy neminula.) smecta ani můj léčivej bombónek evidentně nezabraly, takže uvidíme, co s ním dál. dole dál. stejně tam musí. jako my všichni.

tejpuju si nohy kobercovkou, protože vím, jak vypadá cesta dolů – dlouze debilně nakokot kamenitě!, ale de facto není kam spěchat, takže balíme opět megamrtěpozvolně a všichni se u toho těšíme na pivko, a to nejen na kozlíky v sedle, ale především dole, ve vesnici a v alplágru, kde se to dneska chystáme přiměřeně zapít (a nejspíš i pourážet druhou polovinu jeho obyvatel, jak jinak, taky českou).

trousíme se dolů, až k ledovci, kde se zase poslušně navážem, ale už na jednu věrjóvku. přehopsnem ho a hurá na chlazené plešky. nevybitý stenly si jde s piklema vyběhnout špinavou stěnku, přidává se jiřík a drobas... přemejšlím, jestli si to dát taky.. nakonec se mi ale nechce zdržovat, kočky sbalený, žízeň volá, a tak vyrážíme, a hele, kdopak to tu zapomněl cepoš? kdo jinej než víček! a tak ho seberem a plánujeme ho schovat do baťohu a mlžiť!). docházejíce do pěrevalu vidíme jen to, že tam nikdo není... trochu máme strach o kozlíky, ale tohle by nám přece neudělali! ne, neudělali! obě plešky ostentativně stojí na kameni a do poloviny jsou plné. a tak svačíme, zapíjíme a těšíme se dolů, tím spíš, že nahoru k nám šplhá autobus úkáček a většina z nich má na glazách velký svářečský brejle, v nichž vypadaj jako číslo 5 žije, ze kterýho leje a který jako by šlo poprvý na rande. a tak splouváme do bahýnka (zde další dva pády /akuzativ, vokál?/), cesta se ztrácí a objevuje, scházíme až k loučce, kde jsme spali první den, na nebi se honí černota, která naštěstí táhne na elbrus, čili od nás, jiřík pravidelně odskakuje za kameny a postupně se blížíme k cíli. k páté odpolední už u prvního magazínčiku otvírám cepínem první teplej těrek. prej tady každýho stojí jinou sumu rublů (nevím, podle čeho si zasluhuju sympatie paní prodavščíci, ale uplně nejdráž mě nevyjde). vejvis měl dva dny nazád den roždění, a tak mu jdeme koupit dortík a vodečku. vééjvíís měěěl narózééníínýýý, mýýý máááméé přááánííí jedinýýý.... ať je z něj rakeťák, fešnpáreň v triku s límečkem (v němž chodí už asi 4. den) a pošle tam na lajně nějakej další osobáček. multifunkční raveltiky se nakonec hodí i na krájení, takže pohoda punk, jíme dortík a do toho ještě koupenou domácí brynzu s černým chlebem. prázdné butylky odhazujem tak dvacet čísel za nás, stejně se tu nevracej a prodavščíca by nám posovětovala to samý. kolem se promenádují místní mladé holky, ukážou se nám několikrát, pořádně, ze všech úhlů, stran a špíčků, ale kluky spíš zajímá jedna postarší podružka skupiny úkáček, co pijí stejným způsobem na druhém konci magazínu. jenže ta má párňa. ale co, my máme těrek a dortík. za nějaké dvě hoďky a drobném deštíku se jakože přesouváme do kempu, ale ještě nahlédneme do druhého magazínčiku, kde kromě piva nakupujem jeden eneržídrink a vodku, což zručně mixujeme do jedné butylky. chutná to jako najebaná jahoda, která nikdy neviděla pole ani hlínu, ale pít se to dá.

a dotoho zařvou muezíni a kluci nemůžou mít blbější nápad, než jít se všema těma krámama, špinavý-nemytý-smradlavý do mešity (je mi jasný, že mě by nepustili ani namalovanou ani na kablukách ani v tangách ani...). ale je taky ne, takže nakonec přece jen kotvíme v kempu, cestou už si s víčkem vyjasníme cepoše, kdo komu co jak a proč, zamoralizujeme si, ať si dává na půjčené věci pozor, s krejčusem vedu bezpředmětnou debatu na téma islámské polygamie a zme tam cobyskok! nestavíme stan, proč taky, chcanec nás vyžene až mnohem později, a to do altánku (který teda decentně protéká, ale vydržet se v něm dá, ještě aby ne), ale mezi tím se ještě stihneme příjemně dorazit plastovejma pívákama gold mine (někteří svoji ranní, ba déledenní kocovinu svádějí právě na ně, ale to je výmluva, mně po nich nic nebylo!! dobrá, skoro nic), sehnat kytáru, sehrát pár šlágrů, napříměr: “jen zahlídli svět, toť zkušenost tvrdá, tak málo je, tak málo je lásky...” nebo príma rakeťáka. krejčus obluzuje (do poslední chvíle nevím, jestli ji balí, nebo uráží, ale je mi to regál) jakousi blonďatou slečnu češku, která naše hulákání jako jediná vydrží, takže dicso elbrus úspěšně pokračuje... jediný, co většina z nás ten večer nestihne (ale nikoho to nijak nemrzí), je se umejt.. já na to naberu morál ráno v půl sedmý, když vstanu a jdu se vyzáchodit, dokonce si jsem schopná přeprat, a vymydlená a jako z bavlnky se jdu zase pěkně zavrtat do humáčovýho spálniku.

nedělní ráno je sice bez jirky chalupy (tipuju, že jsem v naší sekci jediná pamětnice-a jeho dlouholetá tajná fanynka), ale zato ve znamení humoru a veselých přezdívek. jiřík se vzbudí a první, co pronese, je: “ty vole, ty vypadáš jak mýval!” a opravdu: drobasova kulatá bledá vykulená očka emanují na pozadí spáleného obličeje smutný zvířátkoidní výraz. “a ty zase jak pinocchio,” brání se s vervou medvídek mýval a zírá na jiříkův rudej frňák... a tak tu máme po tučňákovi víčkovi další milé zvířátko a jednu ještě roztomilejší pohádkovou postavu. díky krejčusovi, kterej mj. zjistí, že spal “jak kokot celou noc s rozsvícenou čelovkou”, řídí se však mottem, že opakování je matkou kavkazu, se nám dvě nové identity brzy zaryjí do paměti! (děkujeme, dědo mongole!!) den s opičkami je také veselý-balíme zatím nejpomaleji z celého pobytu, ale nikomu to nijak nevadí. konečně se nám do rukou dostávají dlouho očekávané registrace, které nám shůry z kempu sveze můj oblíbenec aslan. ten nám také dohodí řidiče eldara, který mi přímo do ucha (mobílnik je toho svědkem) slíbí, že nás za šest litrů hodí až přímo do alplágru bezengi. koróče, to je cajk, na každýho litr, vomrd je, že musíme čekat do pěti... ale vlastně až zas takovej ne.. překonáme tím náš dosavadní balící rekord a velemrtě srandy a natažených bránic si u toho užijeme. a dokonce se všichni po tejdnu umejou a vyperou si!! pohoda popsa.

jdeme se najíst do jedný “fajn restauračky”, kde podle češky lucie(?), co rači dne upije a zůstane v kempu a nejde se zbytkem trekovat, ale s náma nikam nepude, skvěle vařej... ze špeluňky se vyklube domácí podnik, jehož chozjájka však kamsi zmizela a vypadá to tu jako u pana hermanna těsně po druhý světový... nevíme, jak ji přivolat, telepatie zklame, takže čekáme a taky nic. tak se zatím vrhneme na konfětky na stole – což je taky boží žrádlo... a já du shánět někoho, kdo by nám řekl, kde paní domu hledat. bezpropusková jbc sekce se psychicky připravuje na to, že ji dneska opustíme a uvidíme se až na vlakzále (někteří až v čr v ádru). plánují vylézt na pik svobodného mongolska (jiné přístupné skály kolem nejsou), což je v průvodci evidováno pod různými čísly, ale pod 4B to myslím nejde. PSM vypadá z dálky jako sušky, jenom je to mrtě mrtistě do kopce (a jak se později dozvíme, nástup je krásnou buší, že to aj naši mongolové zabušili a jednoduše se na to vysrali a jeli trekovat s jinými jablonečáky, které na svém putování potkali). mezitím se nám podaří sehnat chozjájku, která nám nabídne kurícu, pelmeně, pomidórky a rychle na skovorodce spíchne nějaké ty chičiny... žrací hostinu doplněj píváky a pro slabší žaludky grušový limonády! mňam a mlask! máslo až za ušima, nevíme, kolik to celý bude stát, ale máme veselo (z venčí ta scéna vypadá, jako byzme měli ještě zbytkáč po tom včerejším jointu). skutečnost je taková, že celé nás to v přepočtu na jednoho vyjde 145 rublíků, což by i jenom za to kilo sežranejch bombonů stálo za to. odvalujeme se do kempu, a už je čtvrtá, VŠAK my to do těch pěti možná ani nestihneme!

na rozloučenou vyválíme krejšuse v prachu mechu vochomůrkách jehličí a nalejeme do něho zbytek jahůdkový limči, pobryndáme ho (gula se toho jakožto spolulezec neúčastní – nechce se utopit v mongolské ponorce), nasedneme do bílé dodávky a frčíme nach nálčik. kolem jsou mrtě krásných skal, na které nikdo nikdy určistě nelezl, to by bylo prvovýstupů... v nálčiku se snažíme koupit lístky pro vlakovou sekci, ale je zakrýto! bereme za kliku a nic. nikde ani noha. ani ta psí! dnešní vlak už odjel, a tak není důvod, aby tu někdo byl. ale nikde není napsáno, v kolik hodin sem někdo přijde s kouzelným klíčkem a na jak dlouho ty těžké dveře otevře. máte chlapci smůlu, jedeme dál... a to do supermarketu, i když... nejšťastnejší volba to nebyla. je to tam drahý jak cyp a moc si nevíme rady, co ještě dokoupit. ve dvou jídlokrabicích zbylo tak deset kilo těstovin, takže k nim jsou potřeba konzervy, tuščónky, to je jasný, ale dál? asi kitájzupky a... kitájzupky... mno, ve dvou kolech a v šesti lidech si nakonec nějak poradíme, eldar už je mírně nervés, páč dneska ještě musí domů... kolem deváté nasedáme, povečeření, napití, splácaní vším možným a hurá na silnice, které své modernější oasfaltované kolegyně nikdy neviděly a nejspíš ani nikdy neuvidí... do cesty nám pohrává tureckoruskoasijská popsa, do toho nějaká italská předělaná moderní árie, vobčas se vobjeví nějaká kráva (nahlas rozjímáme, jestli by jsme potenciálním nárazem rozbili my ji, nebo ona nás...), pohoda klasika. do té doby, než zažiju svůj další pád (lokativ/aneb přelet přes kukaččí zábradlí), až skoro k eldarově ženě na předním sedadle.. a to ani moc nebrzdil... pizděc.

do pogranzony přijedeme tak v deset... tma tmoucí. nikde nikdo, pustoprázdno, ale závora se obechcat nedá. (leda obesrat – dřívky z nosánku!) a objet taky ne. eldar troubí. nic. eldar píská. nic. eldar troubí a píská. nic. eldar se trochu rozčiluje, troubí a píská. nic. eldar se čílí, troubí a píská, poskakuje, troubí a píská, z baráčku dole vyběhne tak po deseti minutách panáček ve vojenském a vypadá to, že jde k nám. hurá! a opakuje se proces z adyl su. ukazujeme mu své ksichtíky a pasy (mýval a pinocchio, kterej se opět stihne vysrat, se za svoji identitu na ksichtě trochu styděj, ale celník to nijak nekomentuje.) a najednou drámo. scéna jako ze svérázu kavkazského rybolovu. ze strany od alplágru přifrčí mašína, vyleze z ní namrdanej týpek, kterej se málem ani netrefí do dveří a ještě vráží do nás. něco si vyřizujou v té své jazmatilce s pograničníkem, typoň-vodítěl potom beze slova sedne do auta, a aniž by počkal na zvedlou závoru, snaží se projet dál. to my poslušně čekáme, až se zvedne závora a na eldara, až se vypovídá (ukáže se, že to jsou staří kámoši z práce), sedneme do mašíny a před náma je opravdu sušných 12 km, které jedeme hodinu. dramatickou hodinu, kdy to kluci komentují slovy. “tak tohleto sem teda ještě nikdy nezažil, to snad ani neni možný, jak na tomhle může jet, to už přece někde musí rozbít, to auto, to je borec...” jsouc zvyklá z bajkalských silnic, nic mě nerozháže, obdivuju spíš řidiče, že škrkne podvozkem asi jen dvakrát. a hlavně – že nenadává.. a nepředstavuju si, jak se asi dá dostat z bezeneg po týdenních vydatných deštích, páš krosíme docela hodně potůčků, potoků i říček... (maruško, tys to věděla nejlíp... z potůčku potok a z říčky řeka, kdo ví co nás tam všecko čeká.)

a v dálce světélka jak lucerničky ve slovenském večerníčku.. a jsme na místě.. eldar se neudrží, zjebe mě za to, že tohleto jsme si nedomluvili (jenže my sme si to právě, panáčku, domluvili!), že tuhle cestu jel poprvé a že kdyby věděl... tak by... je mi to všecko jasné, soucit tam možná taky bude, jiná ovšem je, že my jsme v právu! a tak trpělivě tlumočím kolovrátek vět, stojím mezi kluky, kteří zatím vykládají náš matrošjídlobáglobordel z auta, a mezi eldarem, který chce víc peněz. naštěstí nemá mačistické tendence a poslouchá, co mu říkám. správné řešení není á, ani bé ani cé... ale ú. útěk.. což ale dost dobře nejde!! uf, dylen jak debil! nakonec mu dáme o litr navíc (chtěl 1500, tak to je myslím solidní), zjistíme, že jsme mongolům přibrali tašku s jídlem, takže ji posíláme zpět, ještě obkoukout mašínu, jestli zme v ní něco nezapomněli, třeba doklady a tak, prosvítit pěti čelovkama, nic tam není, hurá, a jdeme najít placy na stan. jiřík už byl překvapivě srát a hlásí, kde je záchod. je to prostě rakeťák!! a já, s písní na rtech, nánánáááná, se jdu podívat do dveří s nápisem BAR. kolem pobíhají nagelované, bíloadidasové děti (věku tak 13-15, ně bolše) a vevnitř to je podobné, akorát tam jsou i nějaké slečny, ale žádná moc akce, parket prázdnej, asi jim budeme muset přijít ukázat, jak se paří u nás, ale to až jindy, bez báglů, keců a krámů)... tak jdu rači nosit věci, rozbalujem stan a hurá spát, dnešní den byl fakt šíííleně náročnej, tak uvidíme, co přinese ten zítřejší. (maruško?)

V BEZENGI JSOU JEZINKI?

ještě než začnu pokračovat s dobrodružným, a konečně aspoň trochu lezeckým vyprávěním, poznámka na okraj: nechápu, ba přímo ně ponimáju, proč se v češtině zažil výraz bezinki. (poprvé jsem se s touto podivnou transkripcí setkala u klesla a jeho taky z této čepičárny podezřívám.) bezengi jsou prostě i přes ákání, ókání a redukci éček bezengy (podle správné výslovnosti s oslabeným “e” v první pozici něco jako “bi/ezěngi”): v balkarštině to znamená “ustupující ledovec” (быз, буз.... led / ызы, ынгы.... stopa), čerkesky by to byla země čerkesů (бизники), popřípadě turkotatarsky název starodávného plemene (бызынг). ale jezinki bezinki v tom teda nikde nevidim, leda že by bezinki ustupovali před alpinístama, co do nich chtěj zaseknout jen dva piklíčky...

nicméně, je pondělní ráno po přejezdu (dáá, polovina za náma! a zatim jsme pořádně nic nevylezli!), jsme čilí-milí, rozhlížíme se, jestli tu někde nenajdeme náš stan a v něm šp./len. (dostali jsme sms ve stylu “jdeme někam na několik dní lézt” (kdo by to byl řekl?). podle ní by tu měli být až tak pozítří, ale kdoví, kam je osud odvál.) bádáme kemp, vaříme-plánujeme, co dál... jdeme se poradit s místním instruktorem saratovem, což je zmodřinatělý, vyžilý, ale neskutečně vitální pán, kdybych ho potkala někde ve městě, nabídla bych mu, že ho převedu přes silnici. v místním reliéfu ale vypadá na to, že zná každej kout. že tu opravdu vsjo vjocičko vylezl. a je vcelku jedno, ve kterých stoletích... stíháme jeho “ordinační” hodiny v jednu, kde už jsou nastoupeny řady uvědomělých rusů a jdou si pro cennou radu nebo pro štamp do své knížky alpinísta (jenom pro upřesnění, proč tu všichni jak zběsilí běhaj na pik brno jedna béčko... systém je ruský, čili nekompromisní, přísný a kolektivní... takže abyste vůbec mohli začít lézt, musíte se “zapsat” nějakým jedna béčkovým výstupem, kterých právě tady v bezengách není jako uplně nejvíc, poté dostanete značók alpinísta a pak už můžete frčet dál: pěrvyj rozrjád (1B, dvě 2A a jedna 2B, vtoroj rozrjád: dvě 2 B, dvě 3A a jedna 3B, pěrvyj rozrjád: nějaký čtverky, mastěr sporta s pětkama... čili podle ruské klasifikace máme mezi českými horolezci samé “mistry sportu”: mistr špicál, mistr lenin, mistr magnus, mistr a markétka... a ještě pár jiných by se jistě našlo!)

a tak mačkám v kapse svoji vožmoulanou, barvokrásnou knížku alpinísta, kterou mně mí druzjá darovali před třemi lety v kyrgoši a kde mi z tamních výstupů v ala arče do splnění třetího rozrjádu chybí 2B výstup a natěšeně se jdeme představit saratovovi (“skažítě snačála.. a vy u nas kto??... áá čechi, óóčeň prijátno!” i on je dalším příkladem východního slovana, který má ze setkání s čechem ve své rodné vlasti veledivou radost!) a říct mu, co jsme si vybrali – malyj ural 3B (stenly-vejvis) a ukju 2A (já-mýval-víček), jeho sověty zní: na malý ural jde závtra grupa devíti rusů, takže velký bratr radí jít nejdříve na archiméda, a ural až poslezávtra, ať tam nevznikne prvomájovej průvod... začíná se nám tedy rýsovat pěkný třídenní výlet do dolínky těplyj ugol, mezi řečí se zeptám na kluky a on: “da dá... vaš štrougal... ti šli na pik panoramnyj...” jenže si to trochu poplet, nebo my blbě zapamatovali – šp.-len. trápili v tu dobu svá střeva a pikle na dachtau, 5B na piku borovikova.

od saratova jdeme prozkoumat bar (nebo naopak, čórt egó znájet, kdo si to má pamatovat), potkáváme tři ústečáky (na které máme štěstí i po příjezdu do čech, například na fesťáku v ádru si postavěj stan zcela nevědomky hned vedle našeho), zjišťujeme, kde byli a že potkali kluky a že je všude suť a kameny a že tu každý odpoledne chčije... takže vlastně nic nového pod mrakem. mají moc šikovnou litrapůl “matonku” s domácí hruškovicí, takže koštujeme. jiřík to má naordinováno povinně (i když nemá zbla chuti), pořád sere, takže s námi nikam nejde. bude tu zatím odpočívat a dávat se do kupy. (ústečák radek je lékař, a tak ho prosím o ercefuryl, kterej by snad konečně už mohl zabrat!) opouštíme alpláger kolem třetí, chvíli čekáme, jestli z toho mraku, co se nad náma vyhonil, bude něco chcát nebo ne, ale nakonec to vypadá na příjemnej výstup (čeká nás min. litr nahoru) v předmračenu, ale nechcavu. přecházíme fórovej můstrek přes dost divokou řeku, a po pravém břehu stoupáme.. morénka, první údolíčko, tamhle je druhý, hm, saratov řikal, že máme jít timhle nebo tamtim..? ptáme se jakýchsi dvou paních na kaménku, vyleze z nich, že to jsou dvě bývalé alpinistky-moskvičky, roztahujou mapu, zakecávám se s nima a za chvíli už mám od nich mapu jako podárok slovanské družby. (tohle na rusku prostě miluju, a ať si řiká, kdo chce co chce, že to sou byrokrati, nacionalisti, xenofobové..., široká ruská duše by tu naši uprděnou českou spolkla v jednom soustu s chičinem a zapila hutným lokem těreku. a ani by si nekrkla!) spasíbo za sovět, za kártu, do svidanija a stoupáme dalších 600 na chatu-bivak (tou dobou již plně obsazený příjemnou gruppou alpinistů z charkova a obklopený mlsnými kozorohy), kde taky rozbalíme stany. od instruktora saši, který sýčkuje, že poslezávtra má přijít studená fronta (pizděc), což má v bezengách znamenat definitivní konec léta (mají tu jako správná gruppa ráciji, čili vysílačku, a voni vědí... co my nevíme...), pučuju průvodce, zítra mají otdych, takže si ho můžeme nechat i na výstup.. supr.. vaříme, čteme, překládám, stenly s vejvisem omrknou lámavého archimeda a rozhodnou se vyrazit na malý ural, ale už ve 4, aby džímárující rusy předběhli a vychutnali si vrchol dříve než oni. aby se tam s něma nemuseli mačkat a přetahovat.

ráno (snad úterní?) vstáváme v pět. po demokratické dohodě (drobas: vstanem v sedm, víček: ne ne, v 6, já: a co už v 5:30?...) dávám budík na pátou. je dobré, že už je relativně vidět (má čelovka zůstala v síťce dole ve stanu) a je překvapivé teplo. vycházíme za šera, u vyšších nočóvek už je vidět... je vidět ta halda kamenů, kterou se musíme prodrat k ledovci. podle průvodce se máme držet napravo a po ledovci jít středem, mýval to však z nepochopitelného důvodu valí do suťoviska nalevo. přímo do epicentra. mužíky ztrácíme, a přestože máme směr jasný, jdeme za ním. místo po krásně zmrzlém ledovci si kurvíme vytříbený jazýček a nožky v moři suti. ale za necelé dvě hoďky (od stanu) jsme pod ukju, takže časomíru z průvodce si zatím statečně držíme. ovšem zatím... v hlavě mám mapu ze saratovova kompju-před sebou máme průvodce. ukazuju na pravej kuloár, kterým musíme nastoupit na hřeben a odtud doleva na vrchol... ani nevím proč, ale znejistíme, jestli jsme dobře, kluci ušatý mi nevěřej, a tak se jdeme podívat na kraj ledovce. leč průvodce mluví jasně a vše sedí. suďba však chce, abychom vylezli jiným kuloárem, s mnohem většíma šutrákama a poslouchali u toho rusy na protějším uralu (stenly-vejvis t.č. již na věršině): věrjóvku dooběěěríííí! dáá, póóóňááál. davááááj, pěěrííílááá svoboóódny. dááá, póóóňal.. koroče... na vrchol se nedostanem, protože odsud je to ze sedla na kokot daleko, nebe se stahuje a na sejití a vyjití tim správnym kuloárem nemáme morál. a možná ani čas. ale ně vážno, cestou dolů si užíváme ledovce, slunce, řeky, bouldříků... prostě pohodovej vejlet s krásnejma oblázkama. jako u móře. doskáčeme dolů, uvaříme, a jako každej den i tenhle se chýlí ke konci. večír společensky pošprechtím s úkáčkama, co se chystají taky na ukju, ale 3béčko, zleva, a pořád strašej že závtra studená fronta a léto uže vsjo... chm, tož posmotrim, každopádně, my jdem hrát slovní fotbal, v pěti se tulomačkáme v jedný palátce, vejvis vaří kakavíčko (nasype do toho skoro celej pytel, ale je to kurvamrtědobrý), navrhuju jít na reciproční návštěvu do druhého stanu (pro dva), trochu jim ho zadejchat, ale nikdo se toho nechytne. nojo. takže spát.

ve středu nakonec scházíme dolů... franta je pořád relativně teplej, ale archiméd se láme a kluci jsou po uralu poměrně grogy, a tak balíme a slibujeme si alespoň otdychové skalní lezení dole v táboře (v tu chvíli proklínám spičála, kterej se mi na voprós: mám si vzít na kavkaz lezky? vysmál a poslouchám vejvise, že prej si nakonec teda vzal jenom jedny... ale i ty mi klidně pučí... hm, jo, zaběhat bych si v nich mohla, nebo si je vzít jako blány na kraula v tý řece dole, napadá mě, ale slušně poděkuju) proklínaný šp. asi musel šk....., protože ho potkáváme tak 20 min před táborem – lovec pampalini v bílém kloboučku a flanelce, v baťohu dřívka na zátop, za ním lenin a že prej si jdou udělat ohníček na poslední tábořiště, kde spali po sestupu. že prej nás čekali až pozdějc... brzy si vyjasníme, že jim sms nedorazila s datem odeslání a naše nedělní sms “sme dole a zítra vyrážíme nach bezengi!” procestovala časem až do dneška. sežereme jim kusanec goudy a chleba, co si nesli nahoru, až nakonec padne slovo, že jdeme všici dolů a že večír zase po dlouhé době společně zapaříme. ještě před tím však jdeme skutečně lézt (o číslo větší mizuny nejsou zas tak brutální), cesty jsou epesní, stejně jako maliny pod něma. a slunce paří a na žádnýho frantu to pořád nevypadá, možná klasicky sprchne, ale nic zásadního. jdu se na ten večír vyfintit, tzn. aspoň základně vydrhnout-umejt, ve stanu, v tom mrdníku, vyhrabu poslední čistý triko-hm, heboučký, voňavý. ve sprše však dokonám další z řady pádů (když nepočítám ty pády a škrábance z ukju... tak instrumentál?) a pravej boček elegantně komplet vykoupu v louži na zemi, čímž přimodřiním svý modřinatě vopálený nohy. ok, beru to, vaříme, jdeme se ohlásit saratovovi a ptáme se, co dál... lbc-trt sekce (jiříkovi snad konečně zabral ten ercefuryl!) chce na missestau 4B, naše chodecká grupka plus lenin na kursanty 2B, šp. bude zevlit a lajnit v kempu, pro změnu není uplně nejlíp jemu. saratov souhlasí, pátrá (po brýlích), radí, informuje, obé se jde z kursanstkých nočóvek, kam vyrazíme zítra... ale předtím formalitky típa usušit triko, vyprat, véča, domluvit dopravu na neděli, a pak konečně na bár. tam už okupují stůl naši staří známí češi z kempu v elbrusu. propusky nakonec nějak dostali, a tak tady tak trekují po tábořištích a ledovcích... s něma taky v neděli pojedeme na letiště, jenom je zpracovat, abychom nejeli ve čtyři ráno, nějak asi neumíme spočítat hodiny.. jestliže cesta trvá 4-5 hodin a letadlo letí v jednu mínus hoďka a půl na odbavení, ok, dvě... pořád tam moře vremeni zůstává na plonk... ale čas a síly na úkec zatím máme.

sedáme do přeplněného báru (naštěstí maj pivo, těrek netěrek, hlavně že teče.. chyběj tu zelený, ale jinak to nese bulvoidní atmošku a je tu teplo a prijátně. šp./len. zvou ke stolu moldavany, co je hostili po sestupu, tak s něma chvíli šprechtíme, pak jdu shánět gitáru... poprosím u direktora a hle, za chvilu mi ji vysoký charismatický spasátěl se zlatým zubem přinese. po pár písňuchách zve k jejich stolu, kde mi za nějakou “tu našu! pěknou”, nalejí panáka koňaku. nenapadne mě nic jiného než vyřvat z hnízda slavíky z madridu. mají takový úspěch, že je ten večer hraju snad ještě pětkrát. zapíjíme novou družbu, zajídáme ji chičiny a polosyrovou beraninou (žvejkavý mjásko to je, a tak vzpomenu na praxi z mateřské školky a maso žvejkám do aleluja, a pak ho nenápadně vyflusnu do kapesníku, žádný fópá naštěstí, nikdo ani očkem...), přisedá další kytarista stenly a ze druhé strany vůdce lenin. pijeme, hrajeme, slavíci, pijeme, hrajeme, slavíci, pijeme... co se děje dál, už moc nevím, jen si pamatuju cestu do tualetu, a pak že vycházím ven... a pak se budím před stanem. pod nebem. a je světlo... asi ráno... nevím který, ale něvážno, jdu se vyzáchodit a ještě nahodím pokus o spánek... hm, večírek byl asi povedený! jenže bohužel... poslední dobou mám ty kocoviny nějak naopak, a tak mi je ráno nejdřív uplně cajkovně a s postupem hodin se mi přitěžuje. vaříme a balíme, postupně se dozvídám střípky noční cesty.. odmítla jsem prý s leninem spolupracovat a ustlala si u hospody, a pak mě rychlé šípy, tzn. celý zbytek, nesly ke stanu (hm, na každého deset kilo, sušnej výkon!) náběh na nábliv jsem s úsměvem na tváři zaspala... narozdíl od jiných.

naše supermegaúplněnejvícrychlýbalení právě nabírá rekordních obrátek, špicál posměváček tvrdí, že dneska nikam nepudem, lenin chvíli pokukuje-postává-pošťuchuje, ale má to marný, jsme v tom vážně dobrý, a jeho to neba... se sebere a jde napřed. jenomže to bylo furt něco, žejo, zařizovat todle tamdle... nakupovat, nosit batohy do depozitu, vařit, prát, kupovat lístky na vlak přes net (po hodině neúspěšného snažení jsme to nakonec vzdali)... a den prošól i vsjo... ale což, asi ve čtyři nakonec odcházíme a vydáme se opět po pravém břehu... bohužel jdeme po tom nesprávném, opět potkáváme kouzelné moskvičky, které nás posílají dolů přes most a na druhou morénu, ok, vracíme se, přebíháme, stoupáme a jde se vážně dost blbě! navíc začne chcát, takže stavíme palátky vo nočóvky dřív... na mižirginský ledovec sedl tumán a konečně to vypadá jako ten slibovanej franta. počítáme s tím, že ráno možná pošupajdíme pěkně dolů zpátky, máme nastavený budík na 4, ale protože v noci prší, přenastavujeme ho na sedmičku a děláme si s leninem intimčo piknik při svíčce, čaji, nakládaných rajčátkách a rozkrájené snikersce.. a jdeme pěkně s plnými bříšky spát. slunečné ráno sýčkoidní náladu zklame: obloha modrá, jako vymetená... vycházíme teda na kursatskije nočóvky, kam vyťápnem asi za hoďku. saratovův sovět zní: jít středem ledovce, páč padaj všude kolem šutráky, a pak od strany missestau od západního vrcholu kursantů k východnímu. lenin nastoupí víc z prava a nazouvá mačky, když v tom se na nás sesype lavinka šutrů... ok, půjdeme teda vážně středem a přesouváme se víc doleva. sklon asi 50stupňů, k tomu jeden turisťák v ruce plus na nohou ne právě nejostřejší mačky. cepoš-noha-ruka-noha-cepoš-noha-ruka-noha-cepoš-noha-kurva-piči-mrdat-tohle-je-prostě-na-kokot-bez-těch-piklů... jdeme souběžně, ptám se lenina, jestli nás ty šrouby případně udržej, on že neví a taky prej, že takhle ukecanou ženskou ješte na laně neměl.. no vidiš to, tak si to užívej... se rači zeptám, ne? a aspoň zapomenu na tu zmrzlou zaťatou pěstičku, co používám místo tvýho vymazleně vostrýho raveltiku.

uf, nakonec je ten ledovej jazyk docela dlouhej (200m?), jsme nahoře, už zase skáčeme přes trhliny, dáváme sváču chleba kabanos tatrošku a koukáme, kam dál. rozhodneme se jít do místa, odkud se těsně před nástupem svalí vopravdu sušná halda šutráků.. hm, že by to bylo to místo, na které saratov upozorňoval, ať tam rozhodně neslaňujem? ok, jdeme víc vpravo, ještě jeden ledovýhup a jsme u krásné skalní spárky (leninovo srdce jistě jásá), vybuší ji nahóru, štanduje a prej ať necháme bágly dole.. a tak lezu lezu pospářezu a jako dobrý, ale ještě že bez toho rjugzáčku... lenin dá ještě jednu délku a je na vrcholu, já zatím dobírám kluky... mezitím se však vůdce rozhodne, že slaníme jinudy, takže je třeba vytáhnout 2 bágly nahoru... dost dlouho se tam s něma mrcasíme, trpělivost ztrácí snad každej z nás, víček pro jeden zespoda musí někam popolézt, protože se zasekl.. nánáná, rakeťák, mraky se zatahujou, vypadá to na buřinu, trochu jakože spěch a stres, ale nakonec tam stejně musíme všichni. na vrchol! z jedné strany brno, ze druhé dychtau, na východní věršinu už to nestihnem, to je jasný, takže na erární dvousmyci slaňujeme dolů... po ledovci už vidíme kluky a jak stavěj stan, tak se těšíme na čaj... slanění ve čtyřech není uplně ajdeál, tím spíš, že drobas a víček nemaj kýble ani gajdy a berou to přes půlloďák... ale co, jsme dole a sjíždíme k palátce a občerstvujem krky. vejvis to nakonec obrací s náma dolů, není mu úplně zdravohej a chce tu s jiříkem zůstat ještě týden, takže šetří síly.

u ledovce potkáme dvojici z pitěru, co tu trénuje na zítřejší výstup na pik brno (na brno se dá taky trénovat??, ale co, musej se přece nejdřív “zapisáť”), rus zkušeně nabízí, že zatímco my slaníme, on to sejde a vytahá nám šrouby.. nebráníme se. jenže... jestliže postup lanového družstva čítajícího 4 lidi byl pomalý, sestup sedmi lidí je meganejvícdlínnej! a navíc, on do toho zapojuje ruskou metodiku, len. už čeká u druhé délky na mě, abych slanila s jejich třetím lanem, na které se ovšem zcela nepochopitelně naváže ruska a to lano je kratší, což pochopím až tehdy, když zjistím, že nemůžu dál slaňovat a musim čekat, až se odváže... vejvise neba čekat, takže to jde po svých, a je tam stejně rychle jak my... mno, nakonec jsme všici dole, buřina už je tu cobydup, kluci chtějí jít ještě dneska do alplágru, tak upalujou dolů, ale stejně je chcanec nemine! len. čeká na lana a šrouby a přiběhne taky. do stanu.

VSJE ČECHI DOMOJ!

v sobotu ráno vysušíme s leninem norsfejsáckej stan, vyšórujem ho aromaubrouskama (aspoň k něčemu mi tu jsou) a běžíme dolů, mačkáme slzu v glazu, máváme, fotíme...
odpolko jdeme s vejvisem a víčkem lézt na skály, sluníčko paří, za brnem, přesně tam, kde jsou kluci, se honěj mraci, chci balit, ale zjistím, že jediné, co lze udělat, je vyházet celej ten mrdník ze společnýho stanu ven, páč jinak nikdy nic nenajdu a nedohledám. chýlí se večer, s vejvisem a saratovem plánujeme jejich výstup na severku ulutau 5B, bereme si maršrutnyj plán, který ještě vyplníme a odevzdáme (za nenahlášení kursantů a missestau nás docela sprdnul, tak ať to má s dostatečným předstihem dopředu, kluci chtějí jít až v pondělí), vyzvedáváme věci v depozitu, vaříme, myjeme, holíme (ex-mýval, který shodil plnovous a hnědou pleťovou masku, už zase vypadá jako člověk) a domlouváme cestu. skutečně zítra pojedem ve čtyři, cestovkoví češi jsou neoblomní, prý až uvidíme, čím pojedeme... ano, viděli jsme a je jasné, že cesta bude příjemnější než v eldarově mašíně. UAZbus je pro dvacet lidí, jich je dvanáct, nás pět, vlastně šest, zůstat chtěj nakonec jen jiřík-vejvis... no co , tak se trochu zmačkáme, no...

závěrečný večírek je ohrožen a nakonec nerealizován díky několika aspektům. zaprvé.. už od odpoledne není pivo... což je dost zásadní věc! zadruhé.. pořád nemáme sbaleno, stan okupuje šp., spí v něm a není mu dobře, takže dělat generální výhoz věcí zatím moc dobře nejde. leda s ním a na to nemám srdce. a za neposlední... odpoledne se přehoupne do večera, z mraku chčije, víček blije (prej po večeři, která byla skutečně mírně pachutná, ale já ji zalila vodkou, takže spíš to u něj vypadá na mírnej úžeh, hlavně pít a spát!) a spičál je další lazar, páč se mu opakuje to, proč sem skoro nejel. křeče jsou tak silné, že ho nakonec přesvědčíme, aby si od místní mědsestry nechal píchnout anabolika... tlumočím jí, že to není slepák, že byl na různejch vyšetřeních a nikde mu nic nezjistili a prostě to takhle čas od času mívá. sestra mu prohmatává “mjagkij živótik”, šp. to lochtá a prej ať jí to řeknu. drška! taky sem lechtivá a nevodmlouvám. pak mu píchne včeličku, vodvedeme ho se slovy: “jéé a já sem nedostal obuáázek, bué!” alou do stanu, vyčurat pomodlit spát! a bez bazára! a my vyhlížet kluky z missestau, páč už je tma a voni nikde!

asi kolem desáté na vršku zablikaj dvě světýlka, takže začnem vařit poblívku, mně se v báru podaří sehnat dvě poslední litrový butylky teplýho pivka, oba kavkazští pacienti chrupou, my vaříme, kluci scházejí pomalu, a když přijdou, tak se dozvíme, že jiřík má zvrklej kotník a na další výstup se necítí. stenly má spálené ruce od lana, jak ho chytal, když mu úplně nahoře, těsně pod skálou, ujela noha (šli navázaní, ale nejistili se, více info v anketě držka roku). vejvis je tedy s mířen s tím, že zítra všichni jedeme domů. na neustálé změny tu jsme koneckonců zvyklí, jdu hlavně za účetní zjistit, jestli se do modrého kouzelného busíku vejdeme. prý ano. nevypadá na to (bus), ale věřím jí. neplatiči doplácejí kempovné a já jí kladu na srdce, aby vyřídila saratovovi, že vsje čechi jedut domoj, aby se nestalo to, že kluky za týden půjdou na ulutau hledat. už vidím ty titulky v českém tisku: dva češi beze stop zmizeli na kavkaze... je podobná účetní z prvního alplágru (podobně rozvalitá, podobné vlasy v mastném culíku), ale narozdíl od ní už viděla eura. věřím tedy, že nezklame! mezitím se kluci najedí a jdeme ještě do báru, kde se dorážejí mjásnýma pirohama a stogramovým stakánem vodky... objeví se šéf záchranářů s kytarou, musím mu tedy ještě na rozloučenou zahrát slavíky z madridu. přivede si bandu kámošů, co právě někam odjížděj a láká mě na slovní bonbónky kamsi... (kam?) slušně odmítnu, noc bude dost krátká (je skoro půlnoc a z bášně žádnej zvon neodbíjí, ale z baru už nás jistojistě pomalu odkazují do zabordelených palátek) a intenzivní i bez něj, musíme všecko sbalit a vstávat budeme v půl třetí... což je asi za dvě hodiny.

stenly a jiřík padnou jak ťatí, zbytek to taky zaspálnikuje, mně se spát nechce, ale asi na hoďku to nakonec zaříznu. ranní balení je ftipné... na stole vedle stanů necháváme krabice s jídlem (už vidím ty nadšené tváře, co si ráno uvařej těstoviny... třebas s těstovinama. mateřskou funkci plní jiříkovi neschopnému čehokoli ex-mýval: todle je jeho-todle taky-todle ne... vyhazuju věci ze stanu, ze kterého se pomalojistě sbírá lazar spičál (bledej, ale už ne tak na umření, určitě ho posiluje myšlenka, že večer už bude v praze), a ostatní, co maj nezabaleno, chytaj a tříděj. ač je to k nevíře, ve čtyři jsme skutečně nastoupení u busu. rozespalí češi mírně embarasně koukaj, kolik nás je, řidiči to ale vysvětlím, a to je glavní. našlupeme rjugzaki dozadu a sebe taky.. sedíme v různých kombinacích-vrstvách a vyjíždíme na strastijasných 12 kilásků. vzadu prý smrdí plyn (tvrdí len.), já ze druhé vrstvy čas od času po očku zkontroluju pacoše, aniž bych tušila, že za chvíli přibude další. jiřík vystartuje ze země, zakřičí stop a vodítěl sotva stihne otevřít dveře. a ven jdou pirožky-poblívka-vodka-stres-kotník a veškerá ta únava dvou probděných nocí... “jdi mu držet hlavu” radí mi jedna důchodkyně, načež jdu ven, ale jen proto, abych si taky dejchla do zásoby něčeho čerstvějšího. do závory už v naší sportovně výkonné sekci nemáme žádné excesy, posádka si možná myslí, že jsme včera víc zapařili, tak jim vysvětluju, jak náročnej výstup včera kluci podnikli, ale údaj 4B je možná pro ně stejná informace jako to, jakej je rozdíl mezi chůzí po ledové stěně v mačkách a bez nich. jiřík zůstane pro strejčka blivase vepředu, na schodech, já-stenly stojíme a je to lepčí.. těžiště ať si skáže jako na lajně, ale žaludek je na místě.

pogranzóna, výlez, kontrola, propusk ven.. a pak svítání a další tři hoďky pochrupávání na zemi-na sedadle-na kolenou-na břiše-na hlavě... výsadek v aeroportu je kulovej jak blesk, kluci na vlakzál, a my zděs, bo za pět hodin nám letí letadlo... vypadáme dost jetě, ale co tady jinýho, žejo, než jít na čaj... tak deme, deme, kurva! deme někam, kurva, nemáme moc času!! djévuški šveholej a lákaj, ale nás právě přitáhne bar, kde žádná neševelí. sedáme-čaj-kola-kofě se slívkama.. leninovi je blbě (prej z toho plynu anebo flešbek ještě ze včerejší večeře) a jde na letištní záchod, páč tady žádnej nemaj. šp. mezitím prubuje čokoládku, co nám přinesli k čaji (později v letadle, když se shání po blicím pytlíku, respektive ho krade leninovi, uzná, že na jídlorozjezd to nebyla nejlepší volba) lenin se zkroušeně vrací a že prej ho tam ty mrchy měntovský nepustily a za absenci migrační kartičky chtěli pokutu... jdu s ním a už si nepamatuju, jaktože nás tam nakonec pustěj, ale nějak to vokecám! zatímco se len. dlouze záchodí, já už sem zpátky a do báru vleze majitel, mrkne na bágly, pak na nás, pak řekne: vy alpinísty? otkúda? odpovíme, on nás omolodcuje (jako značkóm alpinista) a zeptá se, co bychom si dali.. nic jiného než čaj nás nenapadne (ostatně, o moc víc tam toho nemaj), a tak máme za chvíli druhou rundu na stole... my teda jedem... zkrátka príma rakeťáci!

vrémja nám konečně vyšlo trochu vtříc-konečně se zkrátilo, ovšem co potom nastalo... potom nastalo scénář jako z normalizačního pokračování seriálu letiště na kraji kavkazu.

MĚNT U VCHODU DO AEROPORTU: drží v rukou vítězoslavně dva pasy a ohání se slovy jako protokol, štráf, milicja.

SPIČÁL: "nic mu nedáme, řekni mu, že nic nemáme!”

JÁ: tlumočím, vysvětluju, obhajuju... snažím se tvářit asertivně, leč mile.

MĚNT U VCHODU DO AEROPORTU: drží v rukou vítězoslavně dva pasy a snaží se bejt ten zlej. nekompromisní. růžolíce rudnoucí.

LENIN: hlídá batohy a akce se neúčastní.

SPIČÁL: “nic mu nedáme, řekni mu, že nic nemáme. tohle sou jejich oblíbený triky, voni to jenom zkoušej.”

JÁ: “zkoušej, ale má v ruce vaše pasy, to je na kokot, pizděc.”

MĚNT U VCHODU DO AEROPORTU: drží v rukou vítězoslavně dva pasy, rudne a čílí se, vohání se zákonem a vodejde s něma do neznáma.

SPIČÁL: “hele, ale ty migrační kartičky nám v tý moskvě prostě nedala, prostě je mít nemusíš, důležitá je ta registrace.”

JÁ: “no, ale vysvětluj mu to, a hlavně... seber mu ty pasy, a pak můžem machrovat a zdrhat...”

SPIČÁL: je mu nejspíš líp, protože se mu vrací typický humor. “no to mu právě vysvětlíš ty!”

MĚNT opět U VCHODU DO AEROPORTU: přiběhne, v ruce nemá pasy, ale donutí nás jít na vtoroj etáž, do přetopeného kanclíku jeho nadřízeného.

LENIN: hlídá a přemýšlí, kde by vyžebral 2čenta rublů na zabalení batohu, bo všechny poslední rusoděňgi zme propili v báru na báru za čaje.

MĚNT II.: “aha ,takže vy nemáte migrační kartičky a jaktože vy (podívá se ně mě) máte všecko v pořádku?”

JÁ: vysvětluju mu, že sem letěla jindy než kluci a že mi kartičku narozdíl od nich dali. pravda je taková, že jsem si ji musela vyžebrat u jedný báby... (...aerokořenářky), ale to je vůbec nemusí zajímat.

JÁ A SP.: leje z nás jak z koňů, ani na elbrusu sem se takhle nezapotila (přičítám to jako chytrému výslechovému tahu), konečně se začíná dělat blbě i mně!

MĚNT II: “no, ale za tohle je pokuta, protože jste porušili zákon... zákon mluví jasně...”

JÁ: “ale jim řekli, že stačí mít registraci, a tu máme všichni v pořádku.”

MĚNT II.: “tak se na to podíváme” bere lísteček do ruky, obrací ho a na maličkém razítečku mi ukazuje ještě menší číslici... “aha, intěresno, takže vy tu jste od 31.7., ale registraci (podívá se do pasu na razítko příletu) máte už od 26.7., to je zajímavé, a rozhodně to znevažuje její platnost.”

JÁ: pizděc, svoloči, jóóóbana v kokot... dochází mi, že to všechno je komedie naschvál, komedie na blbý turisty (a teď i rusisty), který nenapadne si kontrolovat debilní číslíčko v ještě zbytečnější registraci.

SPIČÁL: leje z něho...

LENIN: leje z něj možná taky, ale to my nevíme, každopádně, prachy na balení nesehnal.

MĚNT II: usmívá se vítězoslavně. “tak co s tím uděláme? Porušili jste zákon, taže musíte zaplatit pokutu.”

JÁ: “ale my jsme alpinísti a přijeli jsme sem obdivovat vaši krásnou přírodu, a ne se s někým dohadovat.” snažím se být asertivní, ale upřímná.

MĚNT II: “to nás sice těší, ale neznalost zákona neomlouvá. takže budete muset zaplatit pokutu.”

SPIČÁL: leje z něj. leje ze mě, leje z nás. “hele, řekni mu, že to zaplatíme, ale creditkou a že od toho chceme potvrzení...”

JÁ: tlumočím... chvíle ticha, do čehož vchází třetí měnt, který vypadá na hodného, ale v tom teple a zmatku a stresu už je mi všecko jedno, už se vidím v letadle na klíně s táckem, máslíčkem, houštičkou a rybíma prstíčkama namáčenýma v čajíčku a kakavíčku.

MĚNT III: “tak copak se tu děje?”

JÁ: opět všecko vysvětluju, co se stalo a jak jsme nevinný a že za necelou hoďku máme letadlo... (čas je až moc vstřícný)

MĚNT III: opět moralizuje, vyhrožuje, ale směje se, jo, hurá, je to ten hodnej, ale ještě nás nějakou dobu podusí, než se zeptá, kdo jsem, jestli gid bo co... a pak taky: “a vy kde učili russkij, v karlovych varach?”

JÁ: ??? “depáá, v prahee.. a taky v rusku.”

MĚNT III: veme do ruky pasy, usměje se a pronese: "dáááá, idítě!"

JÁ A SP.: podiváme se na sebe, pokrčíme rameny, oba si myslíme, no když chcete, ale stála vám ta hodinka a půl za to? a......

....ná ná ná, nakonec to byl docela príma rakeťák, a my vystartujem do dlíný přetopený chodby, durch zpocený, ale s pasama vousama, za vůdcem leninem do očeredi, a pak už jen to vystát a nasednout do letadýlka káněte, které nás dopraví do očouzené moskly, kde jim navíc asi nefungujou pásy na bágly, bo na ně čekáme snad hodinu, ale terminály přeběhnem jak laňky, lenin ve skeletech dodává dlaždičkám náležitý rytmus, já k nim přidám beat box, šp. vlaje za námi a jedeme dál... na F terminál...

do jejich letadla se už nevejdu, musím čekat na to své, co letí až za tři hodiny, tak si dám zase jednoho mělníka za osm pětek a začnu psát celej tendle deníček... a nerozhoděj mě ani zpáteční (maximum) turbulence, ani groza po přistání, kterou bych mnohem radši strávila ve stanu pod elbrusem.

protože je trapný a silně neoriginální zakončit tohle dlíný vyprávění větou: nanánánáná, bejval sem rakeťák, zakončim ji jinak. prostě takhle. větou jak debil. tady a teď hned. koheu. mupy mup.