Danka a Blanca |
Napsal uživatel Danka | ||
Pátek, 30 Září 2011 11:57 | ||
Poučení první: Při transferu v Atlantě není vhodné mít v pase jemenské vízum, neboť následuje pohovor na téma terorismus a ty. Tomáš však bryskně naznal, že v tom nechce být sám a je dobré naprášit úředníkovi, že já jsem rovněž navštívila tuto báječnou zemi. Přestože jsem si před odletem chytře nechala vystavit pas nový, musela jsem s vážnou tváří vysvětlovat, že jsem fakt nesestřelila Dvojčata, že nenosím kolem pasu výbušniny, atd. . . . . . „Velkou nebo malou?“ „Malá stačí, kdo se s tím má tahat…“ Takže kupujeme jen malou plynovou kartuši a míříme vstříc bílým štítům. Soy andinista… Mírné obavy v týmu nastávají již cestou colectivem ke startu naší túry za vsí Pashpa, kdy jsou naše batohy naloženy společně s pytlem, v jehož útrobách se zmítá kvičící pašík - „Doufám, že nebudu mít zasranej batoh…“. Bienvenido en Perú. Přestože to pašík cestou vydržel a jelikož jsme Ondrovi na vynášku do base campu nedovolili vzít ani jednu mulu nebo oslíka, po kterém tolik toužil, vznášela se nad každým z nás celou cestu nahoru otázka, „Proč tady vlastně vláčím ten zasranej batoh?“ Sí, andinismo… Rozkoukávání po kopcích jsme zahájili klasicky, a to aklimatizačním výletem na kopec Ishinka. Cestou vzhůru valíme kratší variantou, pro zvýšení zážitku slézáme z vrcholu krátkým cca 6m kolmým úsekem. Po útlém mostíku přes nepříjemnou trhlinu a dále již následoval mírný sestup údolím kolem Ranrapalky až ke stanům.
Poučení druhé: Brzy zjišťujeme, že malá kartuše je sice lehčí než velká, nicméně po několika čajích je jasný, že na kompletní vaření v tomhle basu s ní nevystačíme. Proto bedlivě sledujeme cvrkot mezi stany a v případě, že je zaznamenán nějaký jedinec, který vypadá, že base camp hodlá opustit, je okamžitě odchycen a somrován o plyn. Poučení třetí: Skoupý Amík radši svou plnou bombu povozí po celé Jižní Americe, než by jí přenechal vyhladovělému Čecháčkovi. A je rest day. Dopoledne se nic neděje, marně zkouším vysomrovat nějaký plyn a pak začínám prudit, že nuda a kdesi cosi a vzhledem k předpovědi počasí, která se má zhoršovat, nakonec s Tomem narychlo balíme a míříme do high campu. Další den se už kocháme pohledem z vrcholu Tocllaraju. Poučení čtvrté: Vzhledem k tomu, že byl Ondra zdrcen, když nemohl využít služeb oslíka ani muly při vynášce, rozhodl se spravit si chuť alespoň nalezeným vydatným kusem voňavého salámu. Lahodná chuť uzeniny však poněkud zhořkla po několika dnech strávených mezi rolemi toaletního papíru. Přesouváme se k laguně Parón a při stoupání do morain campu po očku stále pozorujeme nekonečnou bílou stěnu Artesonraju, naši další metu. Pietně pročítáme smuteční pomníčky roztroušené kolem stezky se jmény těch, kteří zde svou cestu ukončili a poučeni z předchozího údolí s sebou vláčíme nadměrné množství plynu (jen oslík Ondrovi opět neprošel).
Poučení páté: Kráčí-li nocí po ledovci tři osoby těsně za sebou a první z nich projde zcela bez újmy na svém zdraví i výstroji, neznamená to ještě, že druhá případně až třetí osoba se neocitne v mžiku po kolena v mrazivé vodě. V hodině duchů čile vstáváme, zcela netušíc, jak dlouhý bude náš den D. Sí, Artesonraju. Ještě čilejší jsem, když po pár krocích od startu končí moje bota kdesi v hloubi ve vodě pod ledem. Rázem se příjemné zurčení životadárné tekutiny mění v odporný klokot mrazivého jedu. Tomáš sice namítá něco o omrzlých nohách a mojí cestě zpátky - ale „Pánové, vy dva se mě dneska tak snadno nezbavíte“. Motáme se dál mezi trhlinami s Jižním křížem vysoko nad námi a ještě v hluboké tmě překonáváme odtrhovku. Pak už se stoupání odvíjí v poněkud monotónním rytmu - klof klof klof – tančíme na předních hrotech, mávátka zatínáme do tvrdého sněhu vysoko nad hlavami. Z vrcholu se rozhlídneme na mlhu napravo i na mlhu nalevo a zcela nabaženi rozhledu do Nikam, otáčíme k sestupu.
Poučení šesté: Čtyři sněhový kotvy není dobrej počet! Vybaveni čtyřmi sněhovými kotvami se jímáme proslaňovat onu 1000metrovou stěnou. Yo soy optimista. Yo soy anarquista. Tímto děkujeme všem, kteří zanechali ve stěně své kotvy a dále čtveřici švédských vousáčů, kteří ač nedobyli vrcholu, neztratili ducha pro solidaritu a poslední tři délky jsme slanili pěkně v sedmi pospolu. Jelikož na kopci jsme už nenašli další kotvy ani další lezce, kteří by se k naší již tak početné skupině přidali, nezbylo nám nic jiného než ve svitu prvních měsíčních paprsků poslední délky slézt, klof klof klof... „Ondróóó, kde je ta odtrhovka?“ volám do šera pod sebou. „Žádnej strach, už v ní stojím...“ A pak už jen nekonečné noční bloudění mezi trhlinami a ještě nekonečnější cirkulace po ledovci. „Stáááány – tudy!“ . . . . . Tím se loučíme s královstvím sněhu a ledu a vydáváme se ještě hledat město Inků, pravou nefalšovanou amazonskou džungli, lovit piraně i cocodrily... ¡Adiós! . . . . .
Ishinka, 5530 mnm, NE Ridge - výstup, SE Ridge – sestup, F Tocllaraju, 6032 mnm, NW Ridge, PD+/AD- Artesonraju, 6025 mnm, SE Face, D+
|
Komentáře
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.