| Ben Nevis North Face |
| Napsal uživatel Gandalf | ||
| Středa, 02 Březen 2016 09:13 | ||
Fort William nás nevítá vřele. Chčije. Uklízíme se do Lidlu. Je devět večer a pršet už teda přestalo, ale to poslední, co se nám po celodenním cestování chce, je ťapání s 30 kilovejma báglama někam do neznáma. Z původního plánu druhý den už lízt rychle sejde a jsme rádi, když ve 12 stavíme stan tak ve 2/3 cesty do BC. Druhý den je krásně. Škoda, že už nelezeme! BC stojí někdy kolem oběda na zdánlivě neprůstřelným místě vedle skalky. Příštích 24 hodin ukáže, že se asi lepší místo najít dalo, ale když už jsme si to tady tak hezky ušlapali, tak se přece nebudeme stěhovat.  První nocování  2  BC a Waterfall ...  4  Je headwall v p... Sobota nás zastihne připravený a pořádně namotivovaný. Nevíme sice co ten ledík nad naším BC je zač, ale jdeme do něj. Losujeme o 1. dýlku. Kuba vítězí a za slabou půhodinku už mě dobírá na dalším štandu. Led je skvělej, neláme se. Obtížnost tak WI4. 2. dýlka je už hodně ukloněná a dalších cca 300 metrů sólujeme. Pak už jen závěrečný výšvih a kocháme se na hřebenu bočního vrcholu s názvem Carn Dearg. Tak to by šlo – Waterfall Gully IV 4. Pěkně jsme se namlsali.
 Waterfall Gully  7  Na vrcholu Carn...  Kubík po jedné ...
 Vanishing Gully  Vanishing Gully...  1931 Route
Večer na obloze jasno – v hlavě jasno. Předpověď na pondělí je dobrá a navíc půjde nejspíš o poslední dobrej den. Hecujeme se, že to teda jako musíme něco dát i když jsme už hrozně rozbitý. Tentokrát nechávám volbu na Kubíkovi. Ten asi po 5 vteřinách rozmejšlení zapíchne prst do průvodce a vzápětí usne. Však už je taky dávno po šesté. Ťapání ráno celkem bolí. Máme vybranou cestu Lost the Place v nižší části severky. Obtížnost V 5 a 3 hvězdičky. Dosólujeme k potencionálnímu štandu. Místa moc není. Ani místa pro nás ani místa na založení. A co je sakra tenhle pocit? Já mám snad závrať. Závrať jsem doteď nikdy neměl, ale takhle nějak si ji představuju. Po chvíli se Kubík svěří, že se mu trochu motá hlava. My jsme teda dvojka! Náš štand ve mně opět vyvolává vzpomínky na Kubův polet před 2 roky. Navíc první metry nejsou vůbec zadarmo. Nabádám Kubíka k opatrnosti, ale asi je to zbytečný. Smrkne to tam jedna-dvě. Pak už zase vidím kulový a dostavuje se ono jiné vnímání času, který každej mrznoucí druholezec už jistě někdy zažil. Při lezení se konečně zahřívám. Cesta pokračuje výraznou koutovou rampou. Párkrát uznale pokyvuju hlavou nad Kubíkovým výkonem a dvakrát z toho vypadnu. Každopádně tahle cesta je klenot. Na štand dolézám s přemrzlými prsty a velmi silným nutkáním se poblít. Ne, tak to teda ne! Kvůli tomuhle jsem sem přijel. Jdu na první konec. Traverzík doleva a pak několik těžko specifikovatelných pohybů, důvěrně známých z našich písků. Stojím pod převislým komínem zavřeným ledem a konečně něco zakládám. První myšlenka je, že jsem v prdeli, protože tohle vypadá vysoko nad moje možnosti. Druhá myšlenka je, že to zkusím, protože by tu stejně byl štand na nic a dole nás dolézá další dvojka. Pekelně se soustředím a snad mi ani nedochází, jak nádherná je to cesta. Tutovej hex a šroub a pak už jen několik vzdušných kroků. Skvěle. Vyběhnu pár posledních metrů sněhem a oblézám vrcholovou převěj. Top.
 Ťapání  Ťapání 2  14
Dneska se rozhodujeme dojít až na úplnej vrchol. Cestou dolů začne kroužit helikoptéra. Ještě netušíme, že se od neděle postrádá lezecký pár. Při večeři k nám dobíhají dva chlápci z Mountain Rescue. Jsou trochu zklamaní, že chybějící dvojka nejsme my. Bohužel jim nemáme moc co říct. Měli sice stan půl kilometru od nás, ale nepotkali jsme je a ani jsme přes den nic neviděli. Manévry pokračují až do tmy. V noci má přijít nějaký moribundus. Usínáme s plánem ráno seběhnout dolů s věcma a zkusit najít wooden shelter, o kterém se nám zmínil jeden lezec. Noc stojí za to. Po půlnoci nasazujeme špunty do uší a trochu se prospíme. Nad ránem už to se stanem cvičí pořádně. Že by nějaká díra? Ne, je to odhrnutý sněhový límec. Vstávání v 6 je minimálně pro mě vysvobození. Cestou dolů vlajeme, jako kdybychom měli řádně v žíle. Kubíkovi ke všemu spadne helma a vítr ji nemilosrdně odnáší. Běžíme za ní jako Ivánek za sáňkama a když to už vypadá ztraceně, tak ji Kubík náhodou najde. Nechápu. Dole přístřešek naštěstí najdeme. Je to taková vlhká plesnivá boudička sedící na bažině, ale pro nás je to v tuhle chvíli tří hvězdičkovej hotel. Nahoru se chystá pár dvojek. Trochu je od toho zrazujeme, ale jdou i tak. Holt tady se leze ve všem. Sbíráme se taky, protože musíme nahoru ještě pro druhej batoh a stan. Už nesněží, ale prší a kopec nás k sobě nechce pustit. Snaží se nás za každou cenu sfouknout dolů. Stan sbalíme během chvilky. Nahoru jde další procesí borců z Mountain Rescue. Sem to bylo proti větru, takže dolů by to měla být brnkačka, ne? Taky že jo. Sestupujeme tak rychle, že nad tím kolikrát ani nemáme kontrolu. Vrchol je, když mě náhlej poryv větru hodí tak o 2-3 metru dopředu. Kubík přistává vteřinu po mě. Zubíme se na sebe. Šibeniční humor. Za týhle vichřice se mimo jiné rodí náš TeamSolid. Slovy solid a tough guys naše počínání na Benovi hodnotí guide, kterýho jsme prve zrazovali od cesty nahoru a který se teď vrací. Dole jsme totálně promočení, ale šťastní, protože víme, že teď už nemusíme vůbec nic.
 Manévry Mountai...  "sušíme"  Kubík a voda vš...  19
Středa je nakonec docela hezkej den, ale na žádnou větší akci nemáme. Jdeme do Fort Williamu pro zásoby a trochu se osušit. V naší plesnivý boudičce překvapivě nic neschne. Kafčo v mekáči. Jojo, dneska už je dobře. Spřádáme plány na čtvrtek. Předpověď je nekompromisní. Čtvrtek by ještě měl jít a od pátku přes víkend bude na Benovi konec světa. Dohodneme se na Point Five Gully. V průvodci trochu neskromně píšou „best ice climb in the world“. Uvidíme.
Budíček ve 3:30. Sněží. Přicházíme pod stěnu a všude je dost novýho sněhu. A taky tma. Ten start byl podle všeho přemotivovanej. Ani trochu se nám nechce do lavinézního svahu, kterej navíc ani pořádně nevidíme. Čekáme na rozednění. Až s denním světlem si nahlas přiznáváme to, co už oba moc dobře víme. Do tohohle nejdeme. I kdybychom se dostali pod cestu, tak by ještě nebylo vyhráno, protože dolez Point Five Gully má parametry nálevky, kterou se na vás sype sníh. Náš back up plán je neméně známý. Tower Ridge. Místní super klasika po hřebeni, takže bez klepání půlek kvůli lavinám. Z chaty k nám dochází švýcarsko-skotská dvojka. Mají stejné plány. Zprvu jdeme první, ale po chvíli zjišťujeme, že vlastně nevíme kudy. Necháme si proto šlapat stopu. Některý traverzy byly pro nás fakt nečitelný. Jsem nadšenej. Je to nádherná cesta. Škoda, že nic nevidíme. Kubíka to zase tak nebere, protože to není tolik lezecké. Tak mě alespoň nechává tahat. Kecám se Švýcarkou na štandu. Najednou je 3 metry pode mnou. Vytrhla si jedinej čok, ve kterým seděla. Moje trochu nechápavý zírání přeruší až smršť kleteb zhora. Naštěstí nestrhne prvolezece, protože to bychom asi s Kubíkem slaňovali k mrtvolám. Traverz okolo Little Tower střídá další traverz Great Tower. Pak už jen známá Tower Gap - úzký skalní hřebínek a jsme nahoře. Fouká, sněží a je mlha. Nemáme buzolu. Velká chyba. Zvažujeme každý krok a zuby nehty se snažíme držet směr. Je nám ale jasný, že skončit můžeme víceméně kdekoliv, takže si ze začátku na hřebenu dáváme hlavně pozor, abychom nespadli do severky. Bez buzoly příště ani ránu (byla dole v boudičce).  Autoři osvícení...  Začátek Tower R...  Traverz  konečně Skotsko...  Wooden shelter  Traverz 2  25 Zbytek už je zase na jiný vyprávění. Přesun do Edinburghu, návštěva starých kamarádů a výlet do Anglie na skalky. Trochu nás mrzelo, že už ty zbývající dny nešly využít na lezení, ale na druhou jsme měli vlastně velký štěstí. Tak ten Orion Face teda až za rok, Kubíku!
|
Komentáře
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.