VŠAK Chemie

Jak nás Hora pustila snadno nahoru a jak nás nechtěla zas tak lehce pustit dolů

S Honym jsme to všechno důkladně promysleli v hospodě.. V těch horách to nemůže být tak těžký. Hony přece přelez na Křižáku Vejvise, který měl zrovna za pasem skalp severky Matterhornu, tak není co řešit, Džorasy, Aigr, Matrhorn. Když však naše hladiny alkoholu opět dosáhly normálních hodnot, s jedničkou na začátku, rozhodli jsme se rozpinkat před velkými výstupy v Pallaviciniho kuloáru. Podle Vejvise je podmínka skvělá, a dokonce sehnal další dva lidi do auta. Jen nechce říct koho. Snad nás nechtěl znervóznit.

10050014

10050016

10050017

10050022

10050023

10050024

10050025

10050026

Zde se už v obou podlažích patrové postele roztahuje čtveřice Němců a zjevně se jim nelíbí příchod osmi dalších spolunocležníků. Povídají něco o prázdném stanu za hřebenem, ale nám je to šumák a před vlezlým větrem zalézáme do bivaku a vytlačujeme Němce z jejich horních pozic. Hned se pouštíme do jídla a do dalších přinesených zásob. Bohužel ani my nejsme poslední příchozí. Teď už se v horním patře bivaku tísníme v deseti a doufáme, že přetížené patro nevydrží a my se zřítíme urputně se bránícím Němcům na hlavu. Zjišťujeme, jak rychle mizí tekutý proviant. Už po šesté hodině v nás mizí poslední doušek pálenky a my jsme na suchu a v pasti.
Bivak se s přibývajícími obyvateli zahřívá a ani kyslíku není mnoho. Z noclehárny se stává propletenec vysvlečených upocených těl, připomínající scény z filmů, které nedokoukáváte do konce. Jakýkoli pohyb způsobuje řetězovou reakci skuhrání spolunocležníků. Na ty, co spí nejblíže dveřím, nejspíš táhne, a tak dveře stále zavírají. To ovšem vytváří v zadních částech bivaku podmínky, které nejsou slučitelné se životem. Na to také dvakrát velmi zdvořile upozorňuji. Potřetí už jen zoufale panicky křičím a myslím, že opravdu umírám.

Vejvis už od osmi každých 20 minut hlásí, že už by šel. Kolem půl třetí se mu jeho přání plní a my přelézáme hromadu těl do krásné teplé bezvětrné noci.
Za dvacet minut už jsme s Honym sami a za svitu hvězd docházíme pod bránu do našeho kuloáru. Dost se divíme, že zblízka a ve tmě vypadá stěna docela jinak, a tak se nám až na druhý pokus daří najít klíč k cestě vzhůru do kuloáru.
Dole je spoustu sněhu a tak nemaje páru, jak se na lopatě sedí, zarážím ruce s cepíny po lokty do sněhu a v kolmějších pasážích věřím, že Hony 60 metrů pode mnou postupuje stejně opatrně jako já. Za východu slunce jsme v poslední části kuloáru, kde mají být mixy, ale všechno je pod sněhem a ledem, takže nakonec odjišťujeme jen poslední dvě délky a připojujeme se na hřebenovou dálnici, kde se tvoří zácpy turistů, kteří se urputně snaží dobýt vrchol.

10050027

10050028

10393749_102036...

10704000_102036...

I přes horolezcovo nervy drásající a romantiku kazící davy se na hoře v dobré náladě jen "trochu" hladoví potkáváme s elitní skupinkou, která už si své chvíle na vrcholu užila a řadí se do sestupové fronty. Já svému věrnému druhu konečně dopřávám kýžený kus žvance a za půlhodiny se také prodíráme po přeplněném hřebeni dolů.
Pod chatou jsme se vydali po ledovci ve Vejvisových stopách, který tady už nejednou byl a jednou sestupoval, a tedy cestu zná. Pod ledovcem jsme ho spatřili, jak chodí sem a tam po skále a pak uznává svoji chybu. Resp. svaluje vinu na Mácu, který mu tuhle zkratku poradil jako ideální sestupovou cestu. Zacházka to nebyla nikterak velká, ale Vejvis si zbytek cesty sypal na hlavu popel a zoufale se snažil dovolat Mácovi, aby mu sdělil, co si o něm myslí.
Poslední nekonečný kopec od ledovce nahoru k autu už byl jen takovou pěknou tečkou za tím naším výletem.