Šamonice lyžmo, aneb květnový výlet do strmého ráje

VŠAK

Napsal uživatel Karel Koncipient

Pátek, 10 Říjen 2014 16:32

Čekání na podmínku končí, ta ideální je asi v nedohlednu (příští zima?), takže nezbývá než to prostě vyzkoušet.

Prolog

Buržoazně si dojedeme až k usedlosti Kolm Saigurn a uložíme se do téměř liduprázdné chalupy. V plánu máme rozcvičku na Hoher Sonnblick, Nordwannrinne (celkem 900m, sklon max 50stupňů). Sníh začíná kousek nad chatou, přes firnové pole a laviniště si to „valíme“ vzhůru. Místy celkem strmé. Na fotkách to ale beztak bude děsná louka. Zatímco ranní jasnou oblohu vystřídala mlha a vítr, už nemusíme tolik zaklánět hlavy – vrcholová převěj je nadosah. Půldruhého metru absolutně nedržícího kolmého prašanu nám chvilku zabere, navíc ten vichr, ale co nevidět jsme na vršku. Trochu promrzlý vyrážíme na sjezd. Někteří z mužstva převěj slézají, jiní skáčou, tedy rozcvička, jak má být. První metry raději opatrně, sníh ale drží, vlastně docela ideální vrstva prašanu na ztvrdlém firnu. To už jsme ale ve spodnější části a co nevidět hopsáme přes staré laviniště vstříc proklatě těžké jarní kaši.

12-GOPR0003

Rozcvička na louce na Sonnblicku

Nadšeni prvomájovou lyžovačkou prokrastinujeme v sedě na lyžích pod kopcem a přemýšlíme co dál. Po chvíli přemlouvání ostružiny je při pohledu na předpověď jasno – lepší tlaková výše nad Šamonicemi v hrsti než bouřky na střeše (Rakouska). S klidným srdcem tedy necháváme sladkosti na Glockneru na jindy a hurá do Mekky strmého lyžování!

Chamonix

„One meter new snow in the last week, avalanche danger. No good idea to do steep lines now“ krotí hned po ránu naše nadšení lámanou angličtinou mladý informátor z šamonického domu horských vůdců. Při pohledu na naše odhodlání si se zábleskem obav v očích zaznamenává naše číslo a prosí, abychom se ozvali, jak jsme pořídili.

Metr novýho je metr novýho, takže zařazujeme rest-day rychlost a zbytek dne trávíme intenzivním nicneděláním ve městě, resp. hlavně vedle bagru na parkovišti naproti hřbitova.

06-20140510_072...

Aiguille du Midi - vstup do lyžařského ráje

Ráno se celí natěšení tlačíme ve frontě na lanovku na Aiguille du Midi. Obloha jak vymetená, vichr, výhledy neuvěřitelné. Krysy se nám zakousávají do zad když poprvé sjíždíme do srdce této jedinečné horské podívané. Všechno je poněkud obrovské, míjíme Mont Blanc du Tacul s jeho majestátními kuloáry Gervasutti, Devil’s a Jager. Každý z nich je plný příběhů z historie strmého lyžování (šťastných i těch smutných). Jakoby toho bylo málo, svojí troškou do mlýna přispějí i na rohu majestátně se čnící Petit a Grand Kapucín - elegantní žulový bratři - jejichž stěny jsou plné příběhů zase lezeckých.

18_DSCN5757

Mezi žulovými obry, aneb kudy na bivak?

A co teprve jihovýchodní stěna Mt. Blancu, na kterou se nám otevírá výhled z bivaku Fourche – orlího hnízda zavěšeného nad údolím ledovce Brenva?! Tohle dechberoucí prostředí může být aspoň výmluvou pro naše šouravé tempo vzhůru, přeci jenom výška je znát.

03-DSCN5775

Prašanový hřebínek na bivak Fourche

Zírat na jihovýchodní stěnu Blancu a jeho majestátních sousedů Blanche de Peuterey a Mt. Maudit nám vystačí na hodně dlouho. Nicméně je jasné, že spíš než nebezpečí lavin má námi vyhlídnutá Brenva Spur na Mt. Blanc letos problém jiný - vodní led. Z brouzdání průvodcem nás vytrhne až Mikko s Janitou, kteří k večeru dorazí na bivak. Mikko nám s nadšením v očích svojí krkolomnou angličtinou líčí detaily sjezdů, které v posledních dnech udělal a nám je jasné, že to s podmínkami zas tak špatné nebude.

07-20140504_160...

Jihovýchodní stěna Mt. Blancu – aneb Brenva Spur zalitá je ledem, a proto místo na Blanc na Maudit se jebem

Mt. Maudit, East Couloir

V disciplíně brzké ranní vstávání vynikáme téměř stejně jako v připalování ešusu při roztavování sněhu. Sytě oranžové ranní paprsky slunce se nám tak opírají do zad již kousek nad bergšrundem východního kuloáru z Mt. Maudit (délka 700m, S 5.3, E3, max. sklon ca 53st.). Po tvrdém firnu to jde jako po másle, to za chvilku budeme nahoře, myslíme si naivně při pohledu vzhůru do žlabu. Martin mizí výš a já zjišťuji, že uspokojovat určité potřeby ve svahu určitého sklonu je operace nadmíru složitá.

02-DSCN5813

Mt. Maudit, východní žlabr - východ slunce s kamarádem na laně - co víc si přát?

Slunce nemilosrdně pálí, skály a sněhy kolem neustále zvučí. Jak se otepluje, tak přibývá čmeláků. Znenadání se ohlašují docela potichu, až podle svištivého zvuku kousek od uší může člověk (zpravidla s hlavou přitisknutou ke sněhu) hádat jejich velikost.

O tomto zvláštním druhu vysokohorské fauny by se jistě daly napsat dlouhé a napínané traktáty, my ovšem nemáme času nazbyt. Zatímco v horních pasážích tohohle východního žlabu už sníh pomalu měkne a stává se tak sjízdným, v dolních pasážích už se na nás začíná vařit chutná jarní firnová kaše. Tu je vhodné konzumovat v ne úplně tekutém stavu, snadno by totiž strávníkovi mohla přetéci přes hlavu.

01-DSCN5824

Východní žlab z Mt. Maudit

Vrchní velmi strmou část žlabu (nejstrmější, co jsme zatím zkusili) jedeme s velkým respektem, občas je to nepříjemně tvrdé a díra pod nohama nepříjemně hluboká. Ve střední části se sklon zmenšuje a v měkčím sněhu je to potom až pod bergšrund úplně za odměnu.

To nezbývá než oslavit pořádnou opalovačkou v dopoledním žáru na liduprázdném ledovci Brenva. Kromě spícího finského párečku v bivaku nepotkáváme za ten den ani živáčka. Jak to - v takové překrásné dolině? Ještěže tak!

S počínajícími příznaky úpalu za sebou zaboucháváme dveře bivaku a vaříme litry vody. Přepadá nás lenost a padá rozhodnutí zůstat ještě jednu noc a zkusit zítra Mont Blanc du Tacul ambiciózně rovnou odsud.

Naše vstávací forma má nesporně vzestupnou tendenci, takže se ráno hrabeme přes zábradlí bivaku místo v 1:00, ve 3:15. Že to asi úplně nestíháme je jasné, když na exponovaném hřebínku pár metrů nad bivakem nechápavě civím na pravou botu, na které evidentně chybí mačka. Na jižním svahu pod chatou ze včerejší odpolední kaše umrzl prvotřídní beton, takže Martin mačku po více jak hodině loví až kus pod bergšrundem. Už jsme ani nedoufali.

Tacul a jeho krasavec Gervasutti tedy budou muset počkat, my mezitím ještě trochu vyladíme techniku posouvání budíku. Slunce už je zase vysoko, když se konečně vyhrabáváme z bivaku a vyrážíme vstříc „pohodovému cíli“ Col du Diable na hřebeni Mont Blanc du Tacul (délka 450m, S 5.2, E3, sklon max 50st). Sjezd dolů okořenil slalom mezi kameny a krátké slanění málo vysněženého zúžení. Lano milých Rakušáků přišlo vhod.

17-P1090137

Markus se chystá na slalom mezi kameny z Col du Diable

Pod Kapucínem se nám zase do zad zakousávají krysy a my jarní kejdou plujeme dolů po Mer de Glace. Sjezd krajinářsky velmi hodnotný, vždyť to je Vallé Blanché - skialpový pojem, ale lyžařsky trochu utrpení. Soupaž v dolině, 400 schodů na Montevers a už kupujeme nechutně předraženou jízdenku na zubačku dolů do „Cham“.

Mt. Blanc du Tacul – Gervasutti kuloár

Rychle zase pryč z toho civilizačního humusu, říkáme si o dva deštivé dny později v ranní tlačenici na později puštěnou lanovku na Aiguille de Midi.

19_DSCN5850_cut

zpátky mezi šamonickými jehlami

V plánu máme s Mikkem zkusit Devil’s couloir z Mont Blanc du Tacul, ale díky nabranému zpoždění musíme změnit plány.

Za vděk tedy vezmeme „malým Gervasuttim“ – tedy Gervasuttiho kuloárem z Tour Ronde (délka 600m, S 5.2, E2, sklon max 50st.). Taktické držení se zpátky za skupinkou Francouzů a Rakušanů nejmenovaný odborník na prošlapávání z našeho dvoučlenného družstva (přezdívaný „HF“, tedy horská fréza) dlouho nevydrží, takže na vršku jsme zase první.

16-DSCN5840

Boční větev kuloáru Gervasutti z Tour Ronde

Putána, shit! … Please don‘t do this again! Hned na prvních metrech sjezdu Martin spolehlivě testuje (ne)přilnavost nafoukaného prašanu na vodním ledu a tvrdost své helmy. Já, následován bývalým mistrem světa ve freeridu a dalšími dvěma franzouskými přeborníky, volíme na nepříliš širokém hřebínku mezi vyledněnou severní stěnou a zrádně vypadajícím západním žlabem raději techniku „side stepper“. Vrchní část má k dobré vysněženosti poměrně daleko, takže bereme za vděk připravenému štandu.

09-2014-10-01-2...

Ledovatý a málo vysněžený začátek Gervasuttiho kuloáru z Tour Ronde

Pod slaněním ještě trochu spíš ledu než sněhu a jízda může začít. Teda jen těm, co jim lyže při přešlapování nevystřelila směr dolina. Zatímco Martin a Rakušáci mizí v dolní části žlabu, slézám pro zapíchnutou lyži. Po příštím nazutí vystřelila téměř okamžitě, takže nebyl problém to ustát, na rozdíl od dalšího pokusu o nazutí a oblouku - to při brzdění musel pomoci cepín. Nadávám jak spaček různými jazyky, zatímco mi francouzští přeborníci posílají svými proklatě elegantními oblouky sněhové&ledové zásilky přímo na hlavu. Zbytek žlabu raději slézám.

Hledání upadlé brzdičky v kupě prašanu pod žlabem vzdáváme rychle. Martin básní o parádním sjezdu a já doufám, že návštěva servisu mi pomůže najít ztracenou důvěru ve vázání.

Lanovka si ráno dává zase na čas, takže za Martinem do bivaku Godefroy Godefroy Perroux dorážím se spravenými lyžemi až kolem desáté. Počasí ne úplně optimální, takže velké plány pro změnu budou muset počkat. Jdeme aspoň okouknout terén kolem Aiguille du Midi dlouhým sjezdem Glacier Ronde.

08-2014-10-01-2...

Pohodová lyžovačka na Glacier Ronde

Další den ještě za tmy opouštíme bivak Godefroy Perroux. Co ten svítící had támhle na tom úbočí? evidentně skialpová normálka na Blanc. To musí být teda lambáda celou noc pěkně ve vláčku po nekonečném rameni tohohle bílého obra.

15-DSCN5872

Skalní část výstupu přes Triangle na Mt. Blanc du Tacul

Nad bergšrundem ledem, pak sněhem stoupáme pod skalní bariéru. Protlačit lyže krátkým koutkem, potom na laně lezeme průběžně traverzem vlevo, dál skrz díru a zase v lehčím vzhůru. Pestré sněho/skálo lezení. Nad dalším strmým sněhovým polem při pauze pozorujeme malé tečky hluboko pod námi na ledovci na Col du Midi. Následuje zajímavý trochu hůře vyledněný skalní koutek a co nevidět jsme na sněhovém hřebeni. Napravo se nám po chvíli otevírá pohled na zrádnou severozápadní stěnu, kudy vede normálka na Mt. Blanc du Tacul.

13-DSCN5878_

Vrchol Mt. Blanc du Tacul na dosah

Při pohledu do těch pod čerstvým sněhem schovaných bezedných děr a nad svahem visících seráků začínám rozumět dost nechvalné pověsti, kterou tahle normálka má. Po posledních velkých tragediích v roce 2012 a 2013 už ji často odmítají chodit I místní vůdci. Nám naštěstí nad hlavou žádné séraky ještě nevisí, zato vydatně fučí a rychle se blíží šedobílé cáry mraků. Už na lyžích stoupáme po hřebeni, kvůli trhlinám se v traverzu radši navazujeme a netrpělivě točíme hlavy vlevo - k začátku zdejší klasiky klasik - kuloáru Gervasutti. Tenhle kuloár je nechvalně proslulý hlavně obřím sérakem, který nad ním visí jako Damoklův meč. Dramatické výrazy na klidu nepřidají, takže raději sérak přezdíváme autobusem a dáváme se do odkopávání okrajové převěje. Doufejme, že před polednem nepojede.

11-GOPR0080

Odkopávání převěje nad kuloárem Gervasutti, Mt. Blanc du Tacul

Snad to půjde sjet.. kdo ví, jak bychom se odsud jinak dostávali. Mraky mezitím ovládly oblohu,foták beztak pořádně nefunguje, takže není čas ztrácet čas. Tragických příběhů už tenhle kuloár pamatuje více než dost, takže věrni doporučení z průvodce první metry sjíždí Martin na laně. „Začátek trochu tvrdý, ale jinak dobrý!“ hlásí a já ho opatrně následuju.

Co ten autobus nade mnou? Co vázaní? Co bych udělal, kdyby se ozval rachot ledu? Co, kdybych hodil kotrmelec směr dolina?

04-DSCN5724

Mt. Blanc du Tacul, kuloár Gervasutti - fantastická linie s nevyzpytatelným „autobusem“ za krkem

Raději se maximálně soustředit a co nejrychleji směr dolina. Pierre Tardivel říká ideálně do 20 minut. I to nám připadá proklatě hodně. Trochu krustoidní sníh v horní části mezitím vystřídal pěkný prašan a ve spodní části žlabu pak obligátní jarní kaše. Co nevidět už přeskakujeme bergšrund a radost se rozlévá tělem. Najednou jsme dole! Celí! Úplně plní tohohle obrovského zážitku!

10-GOPR0082

Z tohoto bivakovacího luxusu nechce se nám do civilizačního humusu

Zpátky na bivaku ještě vaříme. Venku se mezitím patřičně vyčasilo, „fujavice, vítr, holomráz“ si ani nemusíme pobrukovat, když si to v bílé tmě s krysami na zádech unavení šineneme dolů parádním prašanem širokého svahu Glacier Rond.

Klesáme níž, mlha se trhá. Sjíždíme pryč ze světa velkých hor. Mizíme se stopou nesmazatelně vrytou do mysli – stopou těch neskutečných obrazů, chvil nejistot, šimrání v zádech, zatajeného dechu, a úplného soustředění, kde je jenom to návykově intenzivní TEĎ.

A člověka zase napadá - je to návrat do reality, nebo naopak útěk z ní?

05-20140511_104...

Všude dobře v hotelu Rolba Inn nejlíp

foto: Karel Svoboda, Martin Štourač (Beton Ski Team) (článek vyšel ve dvou částech také na www.tulenipasy.cz.- 1.část, 2.část)

Komentáře

# Hmm, — LeoN 2014-10-15 19:42

moc tomu nerozumim, ale myslim, ze dost dobry :-)

Hlavne at se vas stesticko drzi i nadale..

# Slušný! — Šimi 2014-11-07 12:48

Tak jsem si to konečne v klidu prečetl a slušný. Jste teda pěkní pankáči!

# Dobrá práce — Beskydoš 2014-11-11 18:32

Pěkně jste polyžovali. Uvidíme, co nám přichystá letošní zima.

Obnovit seznam komentářů
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.

JComments

VŠAK Chemie