Kavkaz 2013 - Díl 3. Ushba ze severu |
Napsal uživatel drobas | ||
Úterý, 12 Srpen 2014 10:21 | ||
Ráno jsme usušili cajky, každý sbalil jednu kotvu a vyrazili jsme na ledovec. Říkal jsem si, že konečně začne trocha srandy, když mi křupal led pod nohama. Smích mi dlouho nevydržel. Jak jsme si to štrádovali po ledový pláni směrem k Ushbě, rozpoznal jsem v dáli roztrhanou plachtu stanu visící na kusech ledu. Nejdřív mě napadlo, že ti gruzínští kluci musí být strašný borci, jestli chrápou pod nečím takovým a práskají tady takovýhle výstupy. No borci to byli každopádně, ale tihle už byli tuhý. Podle místa, kde vyplavali, se dá předpokládat, že je to sundalo někde ze západní stěny Ushby a kluci se pěkně zakonzervovaný dokodrcali až sem... Detailnější fotky mozkový kůry sem dávat radši nebudu... Jó tak tohle mi morál nepřidalo. Ani ten pohled na totálně probušenej ledopád před náma mi nedělal dvakrát dobře. Bylo potřeba to nějak obejít a čím dál jsme se blížili, tím jsme byli nejistější kudyma to teda vemem. HorTom a Honza se Šárkou nasadili krutopřísný tempo nacvičený z maratónů a survivalů a my s Kubajsem jsme vzadu flusali krev. Honza nás perfektně provedl bludištěm ledopádů a když už jsme byli skoro pod poduškou a s Kubajsem jsme toho měli plný kecky, konečně jsme zakempili pod malým kolmým serakem. Ten vypadal, že když na nás neslítne, rozhodopádně nás ochrání před větrem. Postavili jsme stan a upadli do kómatu až do rána. Když jsem se ráno neskutečně zlámanej vyhrabal ze stanu, zjistil jsem, že venku je strašnej marast a blaženě jsem spal dál. Spoléhal jsem, že to udělají všichni, jenže Honza se Šárkou byli strašně akční, nevydrželi naše celodenní zevlení a vyrazili na Pik Ščurovského, což měla být hřebínková procházka na 2 hodinky. My jsme jim pilně hlídali stany. Když jsme s Kubajsem zjistili, že jsme trochu v hajzlu se zásobou plynu, napadnul nás spásnej nápad – rozehřejvat sníh v PETce ve spacáku. Když jsme rozehřáli asi decku za půl dne a byla nám pořád neskutečná kosa, napadnul nás druhej spásnej nápad - vysrali jsme se na to... Bylo jasný, že po celodenním zevlingu jen tak neusnem a že ráno potřebujeme hodně brzo valit nahoru. Vzali jsme si prášky na spaní, který nám naordinovala doktorka Růža. Taky jsme zvažovali Baštíkovy opiátový náplasti, ale to jsme si radši schovali na horší časy, co kdyby. Zatímco Kubajs za chvíli lámal ze všech sil, já jsem nemohl usnout. Byl jsem zrovna u šestnáctý ovečky, když se ozval první blesk. Měl jsem hodně moc času přemýšlet o tom, co jsem v životě nestihnul a komu ublížil, protože bouřka přestala okolo třetí hodiny, půl hodiny před budíkem. Budík proběhnul docela symbolicky, jen mi rozhodil teorie o vodivosti duralu a otočil mě na druhej bok, Kubajs byl furt tuhej... Okolo šestý hodiny už se ale začal ozývat HorTom s tím, že je venku azuro. Chvíli jsem si říkal, že přece nejsem debil, aby mě nalákal na kus špeku a vyhnal mě z teplýho spacáku, ale ten kluk měl pravdu... Jen co jsem vyhrabal stan ze sněhu, začlo dohadování co dál. Honza se Šárkou to zabalili rovnou, že to bude vyfoukaný, zapadaný a strašně špatný na orientaci. Jó tenhle kluk měl taky pravdu, ale co naplat, my s HorTomem jsme to chtěli zkusit. Ještě jsem chvíli přemlouval Kubajse, ale ten z tý bouřky neměl moc dobrej pocit a radši zůstal v teple spacáku. To už jsme si to s HorTomem štrádovali nahoru a brodili se čerstvým sněhem. Po chvíli už jsem si užíval firnovou stěnku a valil to s cepama nahoru. Konečně jsem byl ve svý kůži... Když jsme se přehoupli na hřebínek a zbývalo nám cca. 200 m k vrcholu a já už si chystal foťák na scénu Krajina+Portrét, přestala to být prdel. Neskutečně jsme se brodili nestabilním sněhem a každý krok byl trochu sázka do loterie. Vzpomněli jsme si na to, jak jsme zkoumal mozkovou kůru toho gruzínskýho borce, co přistál kilák a půl pode mnou a trochu jsme se podělali. Zaujal mě skalní blok 40 metrů přede mnou, kterej jsem si v tomdle terénu fakt nedokázal představit jak obejdu. HorTom měl totožnej názor a celkem rychle jsme zhodnotili, že sněhový kotvy jsou nám na hovno stejně jako veškerej jinej vercajk, zakončili jsme to selfie fotkou a radši valili dolů. Sice se to pěkně řekne, že dáme pytel, ale člověku to potom neskutečně hlodá v hlavě. Největší zkušenost je respektovat zkušenějšího a to byl v tomhle případě jednoznačně HorTom. Slanili jsme pár dýlek lana (mimo jiné i z abalaků přímo provázaných půlkama -> jde to, checked ;-)) a už jsme to pálili ke stanům. Ke stanům jsme došli nasáklí adrenalinem a tak jsme ani nestihli protestovat, když se rozhodlo, že ještě týž den půjdeme dolů. Při sestupech nemám problém, takže dlouho to vypadalo jako skvělej nápad, jenže těch 3000 vejškovejch dolů by sundalo snad i Khergianiho. Chudákovi Kubajsovi se rozpustila čokoláda a rezolutně odmítal se pohybovat dál, dokud mu v potoce neztuhne. Do Mazeri jsme došli ve stádiu vysušenýho Gluma. Naštěstí jsme odchytli místního borce, který když nás viděl, vystlal si káru novinama a odvezl nás do Mestie. Pivo a chačapuri nás spravilo... V Mestii jsme se potkali s holkama a zjistili, že Lesko s Leonem jsou ještě pořád někde nahoře. Taky to podle zpráv vypadalo, že možná testujou Baštíkovy opiátový náplasti a štrádujou to přes Guli Pass až do Mestie. Ostatně proti gustu... Holky po treku vypadaly celkem zachovale, jen se spolu moc nebavily ;-) AKTUALITY: Jelikož mi pytel na Ushbě nedal spát, vyrazili jsme tam i v roce 2014. Z žalu jsem sestříhal promo videjko ;-)
|