VŠAK Chemie

Jizerské tisícovky – to je ten nejkrásnější výlet. Co může být víc, než projít všechny hory, navštívit všechny vrcholy? Poznáš je takové, jaké skutečně jsou, od ranního rozbřesku až po večerní červánky. Začíná se již za noci, kdy stráně ještě spí; pak se začnou vrcholy nesměle rozsvěcovat a stopa pro lyže začne vrhat stíny. Od světlejšího pruhu na východě začnou bledě svítit oblé paže zasněžených smrčin, přidává se postupně nachová, růžová, oranžová a zlatá, až je celý svět zalit těmi nejčistšími barvami, které dokáže vytvořit jen příroda, člověk ne.

To už mají první pochodníci a běžci omalovaná první razítka. Kouzelná razítka se zjevují na vrcholech každou třetí sobotu v roce a každý má možnost změřit své síly s horami, zdolat co nejvíce vrcholů a na papír získat od hor vysvědčení – čím více razítek, tím cennější. Na vysvědčení si každý může doplnit časy a kilometry, zážitky z cesty na památku a porovnat s kamarády. Ale každý ví, že pro počet vrcholů a kilometrů se do hor nechodí ...

Původně bylo tisícovek, t.j. vrcholů vyšších než 1000 metrů nad mořskou hladinou, dvanáct a turisté přes ně putovali dva dny. A tu se vyskytli „chrti“, kteří vše zkusili přeběhnout za den.
A šlo to. A ještě chodili na Stóg Izerski, aby dokázali, jak jsou dobří. Obvykle to znamená asi 70 km, částečně bez stopy v bůhvíjakém sněhu i nepohodě – no, Jizerská padesátka je proti tomu snadná „brnkačka“ ... Pak nějací vrstevnicožrouti začali agitovat, že nad kioskem Knajpa se zvedá skromný pahrbek vyšší než tisíc metrů a také se přidal vrchol Milíř s kótou 998,7 m, protože tam turista vyšší než 130 cm má hlavu už v tisíci metrech. A tak je na české straně tisícovek čtrnáct – dohromady za den pořádné sousto!

Na přelomu tisíciletí se stala zajímavá věc – vrcholy rázem poporostly o sedm tisíc metrů! Jak a proč? Jednoduše. Od dob před 40 a více lety, kdy byly Jizerky zarostlé vysokým hustým lesem, kde turisté měli jen málo vyhlídek a když za den potkali na úzkých cestách a průsecích jednoho nebo dva lyžaře, si automaticky řekli Ahoj, se mnohé změnilo. Stromy padly za oběť
špinavému vzduchu, rozsáhlé holiny smutně žalovaly a nové smrčky na nich rostly pomalu. Při Jizerských tisícovkách se samozřejmě chodí jen po značených cestách, ale co když to vezme někdo přímo a poničí mladý porost? A tak ochranka pro jistotu tisícovky v roce 2000 zakázala, dokud smrčky nezesílí, netušíc, že ti, kdo tam chodí, tam chodí právě kvůli těm smrčkům a rozhodně jim nebudou ujíždět špičky trčící ze sněhu ...

Jenže český národ je vynalézavý. Někdo vymyslel taškařici, že když je tisícovek 14, stejně jako himalájských vrcholů vyšších než osm tisíc metrů, že by se mohly přejmenovat a trochu povýšit, protože osmitisícovky ještě nikdo nezakázal ... A běželo se. A na počest horolezce, který první vystoupil na všechny osmitisícovky, se mohl každý cítit jako Messner ...

Jizerské tisícovky mají půvab v tom, že nikdo nemůže předem s jistotou říci, že uspěje. Mlha, vítr, může být i mrholení, déšť, nebo velký mráz, závěje prašanu nebo ledovatá či rozbředlá stopa, ledová krusta po oblevě na hlubokém sněhu, orientace, změny v lese, polomy, výstroj, mazání, čelovky, parťák, pití, únava, nevydrží baterie, zapomene se kompas, něco sem tam nevyjde. Kromě únavy, ta vyjde vždycky. I zkušení bývají nemile překvapeni. Při jednom ročníku chybělo razítko na Ptačích kupách – vítr ho odnesl i s rozcestníkem ... Platí zde jako v Písmu svatém, že mnoho bývá povolaných, leč jen málo vyvolených ...

A hrome, sníh se začíná nějak barvit do žluta, kolik ještě zbývá vrcholů? Honem přidat, než se setmí, vymačkat ze sebe, co se dá. Ale také vnímat krásu temnících barev, v opačném pořadí než ráno, fialový odraz červánků nad východním obzorem, přecházející do zelenomodrého, stále temnějšího pruhu. Jasně rudé vrcholky ještě září pod setmělou oblohou, na níž se rozsvěcují první hvězdy. Ale i vrcholky tmavnou a splývají se sametově tmavomodrou tuší matnoucího obzoru ... Kolem špiček lyží se objevují záhadné světelné odlesky, stopa i rovnováha se ztrácejí v šeru, je čas rozsvítit čelovku, ruce trpí v mokrých rukavicích. Když svítí měsíc, těžko se už vnímá ta nádhera ...

Teď už to dojedeme, na výdrž ... Máme letos všechny – nemáme? To je jedno. Hlavně, že jsme to zkusili, a co příští rok, zas?

Jenže – ve skutečnosti je jizerských tisícovek 26, poctivě počítáno. Ty zbylé jsou za zemskou hranicí, kde už nejsou celníci.  Takže ... třeba někdy někdo ... kdo ví?

J1000-1998

J1000-2000

J1000-2006