VŠAK Chemie

Sezona je v plném proudu, počasí přeje, síla a morál narůstají. Lezou se těžké cesty, (někteří) rozlezenci z jarních zájezdů se pouští do těžkých linií po dírkách, lištách, voštinách, ba i boulích či sklopených poličkách. Jedna disciplína je však v našem oddíle dlouhodobě zanedbávaná. A tou jsou SPÁRY.

Přitom, která cesta je logičtější a krásnější, než ta spárová? Kde se lezec dostane do intimnějšího kontaktu se skálou, kterou tak zbožňuje, než zaklesnut v širočině, snaže se popadnout dech a píďalkovitým pohybem vzhůru stoupat k vrcholu? Kudy jinudy stoupat ladným pohybem téměř bez použití síly spousty metrů než pěknou žábovicí? Zkrátka, spáry jsou fajn a občas se i ve stěnových výstupech kousek spáry vyskytne a pak techniku jako když najdeš.

Vyhlašuji tedy tímto ještě jednu (a tentokrát konečně lezeckou) soutěž.

„Hony, tady do tý cesty nepolezeš!“ „Nééé, však v pohodě. Já se tam jenom podívám…“ Následuje několik neúspěšných nástupů, až na poněkolikáté konečně: „No do háje… Tak teď, jsem u erárky, ale uff, je to tu nějaký tuhý. Mně ty sokoly prostě nějak nejdou…“ Dalších pár metrů lezení: „Uff, sakra, uff…“ Za pěknou chvíli vzdychání, těžkého oddechování a občasného nadávání vidím, jak se Hony klepe pár metrů pod kruhem. Nevypadá, že by na tom byl zrovna dobře, ovšem neznalá této proslulé cesty sama sebe uklidňuju, že už udělá jen pár kroků a cvakne kruh. Dívám se teda, jak dělá mohutný nátah, po kterém zřejmě očekává madlo… „NÉÉÉÉÉ!!! Bleško du!“

Je krásně a celej národ jede na lano. Je jasné, že bouldr bude liduprázdný, přesně pro mě. Na Petráči jsem ještě nebyl, naberu nováčky a v rámci jejich horoškolní praxe jedeme nacvičit nějakou tu estetiku lezení na šutérky pod hradem.

Tak nám zima i tady ve Skotsku skončila, no že by za něco stála, to se říci nedá, ale lepší něco než nic, no a tak jsem se rozhodl napsat takový krátký report o zimní lezecké sezóně tady v Highlands.

Tady je krátký report, jak probíhalo letošní zkoušení z předmětu "Cesty v oblasti Mont Blancu pro pokročilé".