Sezona je v plném proudu, počasí přeje, síla a morál narůstají. Lezou se těžké cesty, (někteří) rozlezenci z jarních zájezdů se pouští do těžkých linií po dírkách, lištách, voštinách, ba i boulích či sklopených poličkách. Jedna disciplína je však v našem oddíle dlouhodobě zanedbávaná. A tou jsou SPÁRY.
Přitom, která cesta je logičtější a krásnější, než ta spárová? Kde se lezec dostane do intimnějšího kontaktu se skálou, kterou tak zbožňuje, než zaklesnut v širočině, snaže se popadnout dech a píďalkovitým pohybem vzhůru stoupat k vrcholu? Kudy jinudy stoupat ladným pohybem téměř bez použití síly spousty metrů než pěknou žábovicí? Zkrátka, spáry jsou fajn a občas se i ve stěnových výstupech kousek spáry vyskytne a pak techniku jako když najdeš.
Vyhlašuji tedy tímto ještě jednu (a tentokrát konečně lezeckou) soutěž.
„Hony, tady do tý cesty nepolezeš!“ „Nééé, však v pohodě. Já se tam jenom podívám…“ Následuje několik neúspěšných nástupů, až na poněkolikáté konečně: „No do háje… Tak teď, jsem u erárky, ale uff, je to tu nějaký tuhý. Mně ty sokoly prostě nějak nejdou…“ Dalších pár metrů lezení: „Uff, sakra, uff…“ Za pěknou chvíli vzdychání, těžkého oddechování a občasného nadávání vidím, jak se Hony klepe pár metrů pod kruhem. Nevypadá, že by na tom byl zrovna dobře, ovšem neznalá této proslulé cesty sama sebe uklidňuju, že už udělá jen pár kroků a cvakne kruh. Dívám se teda, jak dělá mohutný nátah, po kterém zřejmě očekává madlo… „NÉÉÉÉÉ!!! Bleško du!“
Lavinu fakt neodpružíš, mladej – dopis od Alponoše
Napsal uživatel Alponoš
Pátek, 07 Listopad 2014 18:25
Jó, očumovat holky a nutit je k všemožnýmu pózování pod záminkou fotografického zvěčnění, to by ti šlo. Taky nepřítomně zírat na nekonečná údolí a rozeklané štíty, v tom seš taky extra třída, vo tom žádná.