VŠAK Chemie

Čekání na podmínku končí, ta ideální je asi v nedohlednu (příští zima?), takže nezbývá než to prostě vyzkoušet.

Drobas mě skoro obden připomíná, abych konečně napsala článek o našem úžasném treku. Asi nemá žádné zaměstnání... Ale, tak ať mám teda už klid :)

Třetí díl kavkazského seriálu aneb drápeme se na Ushbu ze severu...

Drobas už mě potřetí urguje o report z Ušby. Jenže já až příliš dobře vím, že jestli vás z našeho zájezdu vůbec něco zajímá, tak jsou to maximálně všechny ty drby kolem – tedy hlavně kdo s kým a kdo s kým už nikdy… a potom možná nějaká ta tekoucí krev.

První díl ze série oddílového výpadu do Gruzie 2013 aneb držte se své amfóry a nezbyde čas na fóry!

Zdá se to jako včera a přitom je to přesně rok, co se naši dva buzeranti za jednoho horkého dne poprvé potkali v Divoké šárce, kde se na rozpálené skále snažili všemožně rozhýbat svá upocená těla, než jim po dvou cestách došlo, že je to fakt blbost a šli si lehnout do potoka. Takových blbostí spolu tyhle dvě buzínky dělali dost na to, aby se tomu už tak hloupě nedivili. Ale oni ne. Zas a znovu se diví, jak je mohla napadnout taková bejkárna.

Sezona je v plném proudu, počasí přeje, síla a morál narůstají. Lezou se těžké cesty, (někteří) rozlezenci z jarních zájezdů se pouští do těžkých linií po dírkách, lištách, voštinách, ba i boulích či sklopených poličkách. Jedna disciplína je však v našem oddíle dlouhodobě zanedbávaná. A tou jsou SPÁRY.

Přitom, která cesta je logičtější a krásnější, než ta spárová? Kde se lezec dostane do intimnějšího kontaktu se skálou, kterou tak zbožňuje, než zaklesnut v širočině, snaže se popadnout dech a píďalkovitým pohybem vzhůru stoupat k vrcholu? Kudy jinudy stoupat ladným pohybem téměř bez použití síly spousty metrů než pěknou žábovicí? Zkrátka, spáry jsou fajn a občas se i ve stěnových výstupech kousek spáry vyskytne a pak techniku jako když najdeš.

Vyhlašuji tedy tímto ještě jednu (a tentokrát konečně lezeckou) soutěž.

„Hony, tady do tý cesty nepolezeš!“ „Nééé, však v pohodě. Já se tam jenom podívám…“ Následuje několik neúspěšných nástupů, až na poněkolikáté konečně: „No do háje… Tak teď, jsem u erárky, ale uff, je to tu nějaký tuhý. Mně ty sokoly prostě nějak nejdou…“ Dalších pár metrů lezení: „Uff, sakra, uff…“ Za pěknou chvíli vzdychání, těžkého oddechování a občasného nadávání vidím, jak se Hony klepe pár metrů pod kruhem. Nevypadá, že by na tom byl zrovna dobře, ovšem neznalá této proslulé cesty sama sebe uklidňuju, že už udělá jen pár kroků a cvakne kruh. Dívám se teda, jak dělá mohutný nátah, po kterém zřejmě očekává madlo… „NÉÉÉÉÉ!!! Bleško du!“